Dne 11.2.2006 +/- by zde měl začít jeden příběh trvající přibližně 6 měsíců, samozřejmě se nepředpokládá, denně aktuální deník, ale spíše jen takový občasník. Tímto děkuji za porozumění.

DENÍK INTERKULTURNÍCH ZÁŽITKŮ A KOGNICÍ PEPY SOJKY - PORTUGALSKO 2006

NOVĚ ::FOTOALBUM::, ::FOTOGALERIE::

Příprava, den -XXX   Příjezd, 11.2.   Byt, 12.2.   První školní den, 13.2.   Marcado party, 16.2.   Víkend v Algarve, 21.2.   GoodBye party, 22.2.   Odkaz na fotky, 22.2.   Tak takhle by to teda nešlo, 25.2.   4 z 5ti, 28.2.   Fotoalbum, 2.3.   Bowling Hot Night, 3.3.  Už to bude měsíc, 9.3.   Denně vožralej, mam propadlej pupek, smrdim a jsem špinavej, 10.3.   Opalovačka - první letní den, 15.3.   Ceny v obchodech, 18.3.   Portugalský holky, 21.3.   První jarní den a zase v Bairro, 22.3.   Svátek všech Pepů, 22.3.   Česká vlajka v Bairro, stále vlaje, 25.3.   Global Village, 29.3.   Jiřina slavila, 1.4.   16 dní legálního flákání je před námi, 7.4.   Jeden týden v Madeirském ráji, 17.4.   Rychlý sled událostí, 1.5.   Našel jsem svou lásku, 3.5.   Coimbra - město studentského festivalu a alkoholiků, 11.5.   Do školy už jen z nostalgie, 2.6.   Pepa slaví, 2.6.   Trochu i té kultury, 8.6.   Svátek svatého Antonia - 12.6., 13.6.   Sbohem a šáteček, sbohem všem dej, 17.6.   Surfing in Portugal, Pepa "Lord of the Waves", 26.6.   Poslední rozlučka, 27.6.   Vykradli nás aneb portugalský čmoudi si polepšili, 28.6.   Porto-skvělé město do pohody, 30.6.   Ordem e progresso, 7.7.   Samotář z Lisabonu na cestách, 8.7.   Poslední víkend v Portugalsku a v lihu, 10.7.   Pár slov před koncem, 10.7.

Příprava, den -XXX

Pokud by se někdo z vás čtenářů rozhodl podlehnout svým pudům a zvolit si za svůj další osobní úkol navštívit cizí zemi, v rámci studijního programu Socrates/Erasmus, nechte si poradit co vás v dalších dnech čeká,před tím než vůbec někam odjedete. Počítat budeme s tím, že zemi máte vybranou i uspěli jste při výběrovém řízení. Takže teď tě čeká příprava, nakupování, papírování a ve škole dohnat co se dá i nedá. Než si tohle všechno doma postavíte do komínku, stáhněte si z netu vaší školy, případně hostitelské univerzity, všechny potřebné formuláře pro výjezd. Někdy hostitelské univerzity požadují svoje vlastní. Jedná se o Transcript of Records, Application Form, Learning Agreement a pak ty finanční dohody, které vyplníte až vám pošlou zpátky potvrzené ty první tři štosy papírů, plus ještě Letter of Acceptance. Na všechno si nechte dát razítka, vypište, podepište, nalepte barevné fotografie pasového formátu a odešlete. Pak už jen čekáte na jejich rychlost, no a pak další razítka, cestovní pojištění, založení bankovního konta atd., to vše, aby vám schválili na vaši škole finanční dohodu. To je ten papír, díky kterému vám budou chodit, na vaše nové nebo staré konto, eura či jiná měna. Příspěvek od Unie vám určitě nebude stačit na pokrytí všech nákladů. Proto se podívejte do průvodce, o té zemi X, kolik v té zemi stojí chléb a voda, pronájem chýše, případně studijní materiály. Pravděpodobně zjistíte, že musíte rozbít prasátko. Nejlevnější jsou země jižní Evropy, drahý je sever, Francie a pak ty ostrovy popíječů čaje a Whisky. Vězte, že pokud tam nedojedete autobusem, tak letenka vás vyjde dráž.

A teď několik faktů: domácí univerzita - Česká zemědělská univerzita v Praze (http://www.czu.cz), hostitelská instituce - ISCTE Business School Lisboa (http://www.iscte.pt), pojištění - GTS Int. (Uniqa), letenka - Air Berlin (nízkonákladovka, nástup ve Vídni), jízdenka do Vídně - Student Agency (pravidelná bus linka Florenc, Brno, Wien airport), peníze navíc - 200 euro na měsíc, grant EU - 321 euro na měsíc, slevové karty - mládežnická Euro 26, International hostel card, Xcalling card a ISIC, zapsané předměty - Portuguese course*Monetary Economics*Corporate Finance*Marketing*Marketing Management, předpokládaná doba pobytu - 6 měsíců, ubytování tam - koleje nedostupné tzn. hledat podnájem, požadavky na uznání předmětů (ECTS kreditů) - nemám žádné (nenabízí ekvivalent předmětů pro můj poslední semestr), výuka - v anglickém jazyce, můj aktuální ročník a obor - PEF V. roč. Provoz a ekonomika * Ekonomika a management

Příjezd (11.2.)

Hlásí se vám Pepa Sojka z teplého jihu a studeného bytu. Včerejší přípravy na odjezd probíhaly v poněkud hektickém rytmu neboť celý pátek mi na zabalení rozhodně nestačil, takže jsem si nemohl dovolit ani luxus spánku. Zjistil jsem, že můj kufr nepojme tolik věcí, kolik bych si představoval. Musel jsem v něm ten bordel asi třikrát přerovnat než to šlo nějak rozumně zavřít bez použití nadlidské síly. Když se mi tohle všechno chvilku po půlnoci podařilo, zjistil jsem bystrou úvahou, že jsem zapomněl na boty, dva páry bot a pantofle, to byla čára přes rozpočet. Takže všechno proběhlo opět znovu. V jednu ráno můj kufr poněkud změnil tvar, ale bylo v něm všechno. Teď už ale osobní váha ukazovala něco přes letištní limit, to jsem neřešil, šel jsem se vysprchovat naposledy českou vodou a pak hurá na Florenc. Tam probíhala nějaká generální rekonstrukce, takže nádraží bylo snad za všech stran oplocené a zamčené. Třikrát jsme ho obešli než jsme našli zadní vchod. Autobus jel samozřejmě úplně z jiného nástupiště než měl jet a měl naprosto jinou destinaci než jsme s mou spolucestující čekali. Takže cesta byla pouze do Brna, tam jsem vysedli, hodinu čekali a pak volně nastoupili do stejně žlutého autobusu ovšem o něco menšího, ten nás dovezl přes hranice až na vídeňské letiště. Tam jsem chvilku tápali, protože letecká společnost přesunula svůj stánek do úplně jiné haly. No a z Vídně už ve třech (Katka, Lucka a já) jsme letěli na slunnou Mallorcu, kde nás čekal další přestup, přímo už na linku do Lisabonu. Kufry, i když trošku těžší, dorazily všechny. Ovšem můj fellow Ivo již nikoliv. na sms ani na telefonáty nereagoval a tak štěstí, že alespoň holkám přišli naproti jejich svěřenci, Diego a ještě někdo jehož jméno jsme nikdo nepochytili. Hoši měli auto, tzn. cesta komfortní a rychlá. No do Golfu narvat pět lidí, tři velký pětadvaceti kilový kufry, tři deseti kilový batohy a ostatní tašky, opravdu hrdinství. Do té doby jsem nevěřil, že se dá i takhle cestovat, ale dá a firma VW by z nás měla radost. Dal jsem jim adresu, na kterou nás měli dovézt, ale jejich orientační smysl nebyl příliš dobrý a tak jsme si užili spíše vyhlídkovou jízdu po Lisabonu, který jsme snad dvakrát objeli kolem dokola, pak jim došel benzín, takže následovala cesta k benzínové stanici. Prostě dopadlo to dobře a nakonec se trefili do správné ulice. Zde nás v bytě přivítal náš předvoj (Milan, Zuzana a Martina).

Byt (12.2.)

Patří nám (studentům) snad celé patro, rozdělené na dva byty, kde v jednom bydlí Milan a Martina, nějací Španělé a Angličanka. V tom menším jsme tři, já, Zuzana a Wolfgang, to je něměcký student, který tu žije už snad tři roky a brzy se chystá odstěhovat. Z tohoto důvodu se k nám přes chodbu přestěhuje Martina, která nemá příliš ráda španělskou morálku a smysl pro jejich pořádek :o) Za tento byt jsem docela vděčnej, když jsem slyšel v čem tu ty lidi i žijou, tak si není na co stěžovat. Máme tu super koupelnu se dvěma umyvadly, v kuchyni snad všechno, co se dá do kuchyně pořídit a v pokoji mám manželskou postel a skříň, že by do ní nevěrná ženská schovala i pět milenců :o) Je pravda, že je tu poněkud větší vlhkost vzduchu a zima, ale to řeším teplým oblečením a igelitovejma taškama, se kterýma jsem zaizoloval škvíru v rámu okna. Všechno uvidíte dle obrazového doprovodu.

První školní den (starosti) (13.2.)

Je večer a údery mých prstů padají na klávesy notebooku jen ztěžka. Den byl velmi namáhavý a řekl bych, že měsíční křest ohněm právě začíná. Ráno mi byla představena má nová hlavní vzdělávací instituce a hned po vstupu do budovy mi bylo naprosto jasné, že bez jasného plánku se zde neobejdu. Chodby byly dlouhé, klikaté a často měnily směr i sklon. Celou situaci komplikovaly ještě patra položená výše, kam už jsem radši vůbec nezacházel. První přišla na řadu přednáška z marketingu, přišlo nás tam asi šest najednou a třeba dodat, že jsme upoutali pozornost pozdním příchodem. Jako nováčky nás čekalo představování těm ostatním dochvilnějším. A to bylo asi tak všechno, co jsem na tom předmětu dokázal říct :o) Po krátkém oběhávání nezbytností na International relation office a kanceláři manažerských studií jsem zamířil na Monetary Economics a to byla bomba, rozhodl jsem se, že tohoto předmětu se rozhodně zbavím. To se mi snad i povede a dám si místo toho další bombu a to Forecasting Metods, kde mě zaujal alespoň lektor, novodobý Einstein. O přestávce jsem stihl s novejma známejma pivko na terase, jsou tu všichni strašně seznamovací a kamarádští, takže bych si na ty jména měl pořídit notes. Na terase nebylo vůbec špatně, je tu na celé škole, kromě dvou menz, i několik bufetu, kde se podává úplně všechno a vzhledem k tomu, že bylo venku na slunku asi tak pětadvacet, studený lahváč bodnul. Od rána jsem toho moc nesnědl, takže jsem se na menzu vrhnul útokem a nad tím, co jím jsem příliš nepřemýšlel, ale vše v pořádku a pro jistotu vždy večer desinfikuji alkoholem :o) Vlastně jsem zbytek odpoledne strávil vyřizováním lítačky na metro a autobusy. To byl taky zážitek, zjistil jsem, že bez té znalosti portugalštiny to opravdu asi jen tak nepůjde. Teď je něco po půlnoci, máme v sobě asi čtyři flašky dobrého portugalského vína za euro a půl a chce se nám spát, dobrou noc :)

Marcado party (16.2.)

V úterý se pravidelně pořádá pro všechny erasmáky z celého Lisabonu párty v Marcádu, to je klub v Baixe (čtvrť). Tento týden jsme to prvně zkusili a příliš dobré pocity to ve mně nezanechalo. Snad to dokážu shrnout do několika následujících slov. Jedná se o klub na velkém kopci, takže většina z nás se unavila již při výstupu. Hrajou tam RnB černou muziku. Erasmáků je zde opravdu mnoho a tam je místa opravdu málo. Na baru se čeká ne ve frontách, ale ve vlnách, dovoluji si upozornit, že obsluha má portugalské tempo. A nejvíc mě dostalo, když jsem dostal pivo do dvoudecky, to je tady standardní míra a cena jeden a půl eura. Zase to mělo tu výhodu, že jsem nemusel tak často na záchod, kam bych se sám stejně bál. Když celá akce skončila, nabrali jsme do kapes nějaké to sklo na památku a vybrali si z hromady bund a svetrů ty naše svršky. Na Lucku se už nedostalo, holt Lisabon :o) Cesta domu probíhala taxíkem. S Prahou se to nedá srovnat. Je fakt, že jsme nejeli nikterak daleko, ale přes čtyři eura tu prý ještě nikdo neplatil. Druhý den jsem nezvládl vstávání, školu jsem měl sice až od tří, ale snad v životě jsem se neprobudil v půl druhý odpoledne. To mě vyděsilo. Jestli si tyhle zvyky přivezu do Prahy, tak za nic nemůžu, tady takhle žijou všichni. Celková adaptace mi zas tak dlouho netrvala i když stále dělím lidi na ty, kterým rozumím a na ty, kterým vše pouze odkývu, tím nikoho neurazím. Pořádáme na privátu občasné československé párty. Slovensko tu má celkem milé representantky a tak je každá akce milou záležitostí. Děvčat je tu vůbec podstatně více než nás chlapů. I to slovo "nás" je až moc množné. Při cestě na minulou house austria party byl poměr 2:8, důkazy zde budou v obrazových přílohách. Ovšem na té akci se to už trošku srovnalo, i když 40 lidí v jednom malém bytě nebylo moc atraktivní záležitostí. Alespoň jsem potkal zase další spolužačky, o kterých jsem do té doby ani nevěděl. No a moc a moc doufám, že je opět potkám na výletě do Algarve, tento víkend. I když si nemyslím, že bych tu chtěl  někoho poznávat u večeře nebo na baru, už teď jsem v mírném schodku financí a měl bych začít šetřit. Dneska jsem začal tím, že jsem si dal i večeři v menze (1.90 E). Pak jsem šel do TMN (mobilní operátor) a z peněženky vyletěla další desetieurovka za kredit. Ale jak říkám, lahvové víno s barevnou etiketou se tu dá koupit i pod jedno euro, nad chutí člověk nesmí moc přemýšlet, ale špatně z vína mi tu ještě nebylo. Takže ono je to utrácení dost relativní, když víno tu stojí téměř to samé, co neperlivá voda. A abych nezapomněl, kupuju si tady výborný pivo Super Bock za půl eura flaška. Dneska by měla opět přijít slovenská divize, tak bych měl jít nechat něco nachladit :o) Do mokré Prahy zdraví Pepa Sojka. Tady nevědí co je voda a zima. Zimu si užívám pouze v noci (spacák a deka, šála a svetr).

Víkend v Algarve (21.2.)

Tak tu máme víkend a čeká nás zaplacený erasmácký výlet do Algarve. Algarve je v Portugalsku místo, kam jezdí Němci k moři. Ale nejen oni, ale každý, kdo vyhledává pěkné pláže a čisté moře. Sraz nám dal N´zek na půl osmou, což byla první chyba z jeho strany. Nzek je tady koordinátor těchto zájezdů a celkově zábavy pro nás, nevděčný erasmácký smrady :o) Vzdáleně mi připomíná Morfea z Matrixe, však poznáte dle obrazových barevných příloh. Cesta na jih byla nekonečná a tak si tento odborník na zábavu myslel, že nám ji zpříjemní jeho hrama. Takže jsem i já dostal canc papíru s harmonogramem cesty a textem portugalské chlastací písničky. Harmonogram byl na nic, protože už od rána jsme měli hodinové zpoždění a text songu se též neujal, neboť erasmáci chtějí pouze chlastat, to zpívaní by bylo něco navíc :o) Nicméně jsme byli rozděleni do skupin, kde se neměly opakovat národnosti. Já byl s jednou svéráznou Němkou Suzy a se dvěma klidnejma Polkama. Poláků je tu asi 24 a tak se jim to nepovedlo rozpočítat. V tomhle složení jsme měli být i v hostelu na pokoji, dobře jim tak. Každá skupina si musela určit svůj pokřik, náš byl něco jako "E.A.S.T. easter revolution ...". Další body bylo možné získat presentací nějaké písničky. Já si užíval plnými doušky chřipky a tak tato část byla pro mne opravdu příjemnou skutečností. Řekl jsem si, kašlu na to, dejte mi mikrofon a jel jsem. Vystřih jsem si sólíčko a holky mi dělaly křoví. Výsledek byl hroznej, ale byl klid a už po mě nikdo nic nechtěl. Na cestě bylo hafo zastávek, takže jsme dostali občas i možnost nadechnout se čerstvého dvacetistupňového vzduchu. Pláže, kavárny a markety. Toto probíhalo při každé zastávce. Check in na hostel proběhl až někdy kolem sedmé večer. Pak následovala party Back to 60´s. Body bylo možné získat za stylové oblečení, to většina neregistrovala. Postavili jsme se do fronty na karbanátky z Lídlu a Sangrie vytvořené ze záhadných polotovarů. Po několika kelímcích Sangrie a Martini, poznání několika dalších lidí, se akce rozjela. Uplatnil jsem opět své taneční dovednosti a ukázal několika Polkám "this is, how we are doing in the Czech Republic":o) Prostě jsem se nechal kamarádkama vyprovokovat a vzal jsem do kola i naši sympatickou, mladou vedoucí kanceláře pro zahraniční styky. Už od začátku říkala něco, jako že neumí moc tancovat, jako kdybych já uměl :o) Předvedl jsem ji nějakou záhadnou Salsu, v životě tu pravou asi neviděla a tak mi to žrala. No a když jsem ji unavil svým bezrozměrným šarmem, přešel jsem dále. Opravdu s diskotékama v Praze se to nedá srovnat. Když se erasmačky napijou ....:o) Bohužel je moje slovní zásoba velmi omezená a tak jim cpu do hlavy pouze samé kraviny, tohle tu budu muset ještě nějak ošetřit, ale myslím, že to půjde. Teď už se mi nechce moc psát a tak velmi stručně. V půl třetí do postele nedbaje spících Polek a stále nepřítomné Němky. Ráno první na snídani. V poledne odjezd z Lagosu a směr Sagres. V Sagres je pevnost a nejjížnější cíp pevniny. To je asi tak to nejzajímavější, co se dá v těchto končinách najít. Cesta zpět již nebyla tak pestrá a tak se přihlásím opět příště s dalším zajímavým příspěvkem...

GoodBye party (22.2.)

Obávám se, že v dnešním článku budu muset přeskočit, možná i několik, důležitých událostí, neboť se mi nějak nedostává času a to není dobře, ale ani špatně. Začal jsem tu dělit dny do tří částí. Vstávací část, školní nepatrná část a část večerní, noční až ranní. Ta poslední je ze všech nejdelší a je v přímé úměře i s tou první. Včera jsme pořádali good bye party pro našeho německého spolubydlícího, který odjíždí na měsíc do Brazílie. Byla to docela dobrá akcička, akorát byla zvláštní tím, že se ji hlavní osoba nezúčastnila. Wolfgang se na to prostě vykašlal. A tak jsme opět pozvali naši slovenskou divizi. Přišli ještě s dalším německým erasmákem, Danielem. Docela zábavnej člověk a tak nuda rozhodně nebyla, už jen kvůli tomu, že kuchař Pepa dělal výborné snědé bramboráky, všem moc chutnaly :o) Popili jsme, opět máme po zásobách alkoholu. Tyhle tu vydržely rekordně dlouho, dva dny. No a pak následovalo opět Mercado. Nyní z důvodu údajné akce, kdy za pusu měl návštěvník dostat pivo zadarmo. Přišli jsme v jednu a pivo zadarmo ani pusu jsme nedostali, tak jsme jeli zase za svý erasmácký stipendia :o) Tentokrát byla i muzika přijatelná a tak se i středoevropský člověk mohl pohybovat rozumným způsobem po parketu a předstírat harmonické záchvaty tance.

Odkaz na fotky (22.2.)

Spolužák a zároveň spolubydlící uveřejňuje na svých stránkách většinu fotek, které tady pořídíme. Z tohoto důvodu vám doporučuji, při vašem přetrvávajícím zájmu, navštívit tyto stránky http:\\www.yandys.net

Tak takhle by to nešlo (25.2.)

Po tom, co se v našem bytě objevila nová spolubydlící z Polska a co dojel i náš poslední český student Tomáš, tak se vše rozjelo na novo. Jakoby nestačilo úterní Mercádo, ve čtvrtek jsme si udělali menší hokejovou párty nebo to bylo někdy dřív? Už nevím. Každopádně se nás tu sešla opět četná skupinka. Tomáš přivedl další neznámou českou studentku Terezu z filozofický fakulty a opět Polku Dianu, no a svého dobrého kamaráda Johnnyho, Johnnyho Walkera v rodinném balení. Další člen našeho československého spolku, Petr, dodal dobré pití z Karlových Varů a akce nečekaně začla. Vypilo se pár piv a panáků a za menšího nepořádku a hluku jsme se dostali ven na ulici. Toto naše počínání již dobře zná náš soused ze spodního patra, je to chronický neurotik a pravidelně si na nás stěžuje majiteli. Z tohoto důvodu se u nás nemohou konat velké akce, jako u některých našich kamarádů z Německa a USA. Zpět k večernímu programu. Naše neuspořádaná slovanská skupinka vyrazila směr metro a dál dobře známá čtvrť Bairo Alto. Jedná se o oblast, kde každý den probíhá takový menší karneval. Představte si deset Stodolních ulic vedle sebe:o) Tady existuje jen jedno malé podnikání a to činnost v oblasti pohostinství. Je tu bar vedle baru, hospoda vedle hospody, občas proložená nějakým bordýlkem nebo porno kinem. Lidi pijou své pivo na ulici a baví se ve všech jazycích, které Lisabon zná. Pokud jste vyznavači omamných jedů, pořídíte zde široké množství narkotik. Nejvíc tu frčí Hašiš a Kokajn. Nejlepší, jak jsem poznal, je říct, že chcete Heroin. Ten tu nemaj, máte klid a jdete se svým pivem dál. Poznal jsem, že je tu výhodné pít panáky, B52jka stojí stejně jako pivo, tzn. 1.5 eura a ještě si užijete divadlo, když vám ji zapalujou:) Tu noc jsem nic jinýho nepil. Když nás přestal noční život v těchto končinách bavit, chytli jsme taxíka a poručili si cestu do klubu Screen. Tam jsem byl prvně. Diskotéka velikosti garáže s dobrou hudbou a rychlým barmanem. Pokračoval jsem ve svém pitném režimu. Pátého panáka jsem si dával už po zavíračce. Následoval pochod do nočního bufetu na takovou speciální housku se zapečeným salámem, pak další tágo a cesta domů. Cestujem tu většinou v pěti, takže cesta se opravdu vyplatí :) Na dnešek mě pozval Ital Umberto na jeho párty, tak se za pár hodin začnem připravovat a otevřem si pár lahváču, abychom ho překvapili dobrou náladou.

4 z 5ti (28.2.)

4 z posledních pěti dnů jsme v tahu. Nevím kdy se to obrátí, zda-li se to zastaví a nebo se někomu z nás něco stane se zdravím, ale mám pomalu strach, že se s námi rozjelo alkoholické metro, které má zastávky jen zřídka a především konečná v nedohlednu. Na předposlední akci u Umberta zábava vázla a tak jsme zvolili zmatený přesun do Bairro Alto, kde hned při příchodu do prvního podniku kubanského stylu, nám po dvaceti minutách rozsvítili světla a přišla zavíračka. Dvě hodiny ráno, načatý večer a tak následoval další taxi přesun do Docas, což je fascinující čtvrť u řeky Tejo, kde dříve byly opravdu doky, ale postupem času a s příchodem dobrých nápadů tyto doky přestavěli na luxusní diskotéky, jazz kluby a kabarety. Již z dálky nás vítal modrý neón diskoklubu Zorbo, jehož vchod ostražitě hlídal opálený muž v dlouhém plášti a jeho tři kamarádi s příslušenstvím, které nám nahánělo husí kůži. Pravděpodobně jsme nevypadali dostatečně representativně a tak nám byl vstup zamítnut. Při druhém pokusu se za nás přimluvil jeden student z Mozambiku a přísný bodyguard velice nerad, ale přeci jen změnil názor a pustil nás dovnitř. Prostředí bylo velmi pěkné avšak k baru jsme neměli odvahu zavítat. Když má člověk v kapse posledních osm euro, tak mu to příliš sebevědomí nepovzbudí. Po chvilce jsme změnili podnik a šli o několik doků dále do další boudy. Zde bylo vše ve stylu Havana a bylo zřejmé, že v Lisabonu začal karneval. Spousta masek a převleků, kdy jako nejzajímavější jsme vyhodnotili dvě jakoby zdravotní sestřičky jejichž výstřih se kdesi potkával se sníženým pasem u sukní :o) Žízeň mě zahnala k baru, kde jsem si za hluku tamburín objednal pivo. Asi jsem něco udělal špatně, protože slečna začla míchat nějaký nápoj. Řekl jsem si, ať si, aspoň bude změna. A změna byla, místo dvou eur za pivko, jsem dal šest euro za Camparhinu. Teď mi došlo, proč ten mladík přede mnou platil kreditní kartou. Nicméně se nedalo nic dělat a bral jsem to jako další zážitek. Po půl hodině, kdy jsem přes silnou vrstvu ledové tříště a celé nakrájené limety dopil tento všem lahodící mok, jsme se odebrali směr noční autobus, na taxi nezbylo. Snad ani jeden den neuběhl a byla tu další noční jízda za dobrodružstvím, která začla opět u nás v bytě. Šlo se opět do Bairro Alto. V Bairro máme jeden oblíbený bar, Mezcal, kde jsou alkoholické zákusky opravdu za české ceny a tak si vždy rádi vystojíme frontu na cokoliv, co teče do ledem vystlaných skleniček. V tento den jsme zde narazili i na čtveřici Češek, které byly v Lisabonu na jakési konferenci. Přesunuli jsme se do dalšího baru, který šel identifikovat pouze podle popisného čísla neboť jakékoliv jméno nebo adresa chyběla. Hudba hrála, nálada stoupala a holky se řádně připravovaly na konferování následující den. V pět hodin nám barman s vyhazovačem udělili červenou kartu a opět nezbylo nic jiného než se vydat na lov taxíků. V pěti se hledá taxík trošku hůř, protože zdejší šoféři, bílých deset let starých mercedesů, se neuvěřitelně bojí místní policie. Na třetí pokus přemluvila Zuzana jednoho taxíkáře, který budil hrůzu i přes špinavé přední sklo. Když všichni nasedli, spustil si z čela na odřený nos sluneční brýle a během deseti vteřin nabral nebezpečné tempo. Podle mého názoru stačí portugalským řidičům k užívaní vozu pouze volant, brzda, plyn a klakson. Této zásady se držel i náš řidič a drží se ji každý řidič autobusu, tramvaje či jiného dopravního prostředku. Další den nám Milan oznámil, že se dohodl s Tomášem na výletě na sever (Porto, Coimbra, atd.). Po chvilce, kdy jsme pochopili, že si nedělá srandu, jsme zároveň zjistili, že nás se tento výlet netýká. Rozhodně jsme neměli v plánu skomírat zde steskem a bylo na místě se řídit sloganem reality show Vyvolení "lepší zůstanou". Ten den jsme se rozhodli odpočívat. První den z pěti, kdy byl konečně klid. Druhý den nám bylo, dle jistých referencí jasné, že jsme neudělali dobře. 27. v Lisabonu probíhal karneval, průvody s maskami a plné ulice lidí. Při snaze zachránit situaci druhý den už nebyl efekt spokojenosti takový, jak bychom čekali. Nicméně to málo, co jsme viděli, nás nepřesvědčilo o tom, že by lisabonský karneval byl srovnatelný s tím brazilským v Riu :o) Při lovu za zbytky pondělního karnevalového dění jsme navštívili zdejší pravidelný bleší trh, Pantheon, nejstarší zdejší čtvrť Alfamu, Castelo de Sao Jorge a jednu pastelarii, tedy něco jako cukrárnu. Ty jsou zde na každém rohu a lákají kolemjdoucí chodce velice lákavou nabídkou cukrářských a pekařských výrobků, umístěných přímo za výlohou.

Fotoalbum (2.3.)

Pro lepší orientaci v těchto textech jsem se rozhodl vytvořit desku cti, nebo-li fotoalbum, kde najdete všechny lidi z Erasmu anebo i odjinud. Prostě všechny muže a ženy, s kterýma jsem přišel nějakým způsobem do styku a jejichž jména jsou uváděna v mých deníkových kapitolách. ::FOTOALBUM::

Bowling Hot Night (3.3.)

Tato kapitola nebude pravděpodobně nikterak dlouhá neboť si po včerejší noci moc věcí nepamatuju a z toho na co bych si vzpomněl se nedá nic použít. Před dvěma týdny jsem sestavil bowlingový tým za účelem účasti na erasmácké bowlingové akci. Původní sestava byla: Já, Noora, Ella a Milan. Holky jsou z Finska a vždycky jim to moc sluší. Z toho lze pochopit, že jsme rozhodně neaspirovali na vítězství ve hře :o) Vzhledem k tomu, že se Milan s partou trhnul a jeli na výlet do Porta, doupravil jsem náš tým o Umberta. Nzek nám ještě tým vylepšil, aby si zahrálo víc lidí, takže k nám přišel ještě Petr. Již od začátku mi bylo jasné, že nebudu na tomto mači hvězda, ale řekl jsem si, smůla ve hře - štěstí v ... . Pro jistotu jsme začli trochu pít za účelem zlepšení našich výkonů. Po třech pivech se zdálo, že naše pokusy o poražení největšího počtu kuželů končí větším úspěchem než na začátku. Problém byl v tom, že hra měla pouze deset kol a tak jsme soupeře už nedostihli. V tu chvíli se mi začínalo mírně otvírat mé včerejší okno. Zapomněl jsem předeslat, že vždy když jdeme na nějakou akci, tak se předpíjíme již doma. S Martinou, Zuzanou a Petrem jsme došli k závěru, že je zbytečné před akcí jíst, protože bychom se hůře dostávali do lepší nálady. Toho jsem se sice včera nedržel, ale i tak mi přišlo, že jsem nejedl minimálně týden. Když tedy pro nás bowlingové klání skončilo, začli jsme se s Petrem věnovat našim kolegyňkám a nabídli jim nějaké drinky. V tu chvíli se začla otvírat i peněženka. Ještě jsme chvilku zkoušeli štěstí na několika herních atrakcích, které se holkám moc líbily. Já si spíš myslím, že jim dobrou náladu přinesla vodka s džusem. Tu já jsem vypil rychlostí blesku. Včera byl první den, kdy jsem cítil, že mé tělo, řeči i hlavu nemám pod stoprocentní kontrolou. Ještě do teď přemýšlím nad těmi novými telefonními čísly, co mám v mobilu, komu asi tak patří? Na bowlingu se skončilo něco po půlnoci a následoval postup do vyšší ligy, samozřejmě vyšlapanou cestičkou do Bairro Alto :o) Karneval nám sice proběhl začátkem týdne mezi prsty, ale včera jsme si vše slušně kompenzovali, satisfakce to byla skvělá. Už v půl druhé jsem sahal pro své poslední euro a to jsem vycházel s dvackou. V Bairro se obešlo s partou erasmáků pár dobrých podniků a hlavně ty, kde čepují pivo za euro. Levnější se dá sehnat pouze ve škole a to pouze v lahvi. S Danielem jsme rozvinuli dlouhou debatu o fotbale a o chlastání a myslím, že mi ani moc nevadila užší slovní zásoba. Pozval mě na panáka teplé višňovky v baru kousek od Mezcala, kde mají to pivo za euro. Chtěl jsem si tu hrůzu zaplatit, ale vrátil mi euro a půl zpátky do kapsy a řekl, že mají v Německu heslo, můj dům tvůj dům. Z toho jsem mimo jiné pochopil, že jsem zvanej na zájezd k našim západním sousedům. Holky v tu noc nebyly k zastavení a tak jsme ani nestačili dojíst pohárek buráků, které se v tomto podniku běžně k pivu dávají a museli jsme se přemístit na další frontu. Opět jsme vstanuli před číslem 45, kde posledně Martina slušným způsobem sbalila barmana. Je to šikovná holka, využívá svých předností i k našemu společnému prospěchu. Občas se jí povede navodit v nalévačích alkoholu pocit možnosti důvěrného vztahu a oni pak nalévají bez ptaní a hlavně zadarmo. No a včera to bylo stejné. Druhý den jsem se dověděl, že ta Tequilla, co jsme tam dostali, byla vlastně vanilková Vodka s pomerančem a skořicí. Bylo po třetí hodině ranní a v temných uličkách Bairro Alto, sem tam osvětlených pouliční lucernou, se stále pohybovaly významné skupinky lidí s poháry piva v každé ruce. Uličky se začly lesknout, poté, co začlo lehce mrholit. To nám náladu rozhodně nezkazilo, ale už se na nás začla projevovat mírná únava a hlavně už nebylo co utrácet, za co nakupovat. I když Němci Daniel a Steffen chtěli stále pokračovat, Američan Paul vypadal, že pro dnešek skončí stejně jako my. Chytili jsme bezva taxíkáře, kterej byl ještě o půlku veselejší než my. Už ani nevím, co jsme mu s holkama říkali, ale ty kecy musely bejt opravdu vtipný, protože si pamatuju pouze smích. Ani bych se nedivil, kdyby měl pán pod palubní deskou nějaký povzbuzovač, protože se smál i tomu, co jsme říkali v rodné českoslovenčině. Když jsme se skládali na účet z našich posledních drobných, pán říkal pouze "sociál, sociál", ale stále se smál, tak to znamenalo asi něco jiného než jsme si mysleli. Myslím, že jsme sumu určitě nedali dohromady, ale on mávnul pouze rukou a ještě nám poděkoval, tak to asi pouze za společnost :o)

Už to bude měsíc (9.3.)

Tuto sobotu budu mít cestovatelské výročí, budu zde přesně měsíc. Myslím, že je zbytečné rekapitulovat všechno to, co jsem zde zažil nebo to, co zde zažili moji spolucestovatelé. Včera jsme si dělal sčotku mého účtu a nepřineslo mi to velkou radost, ale spíš stres. Každý nákup si tu znamenám do telefonu, abych měl přehled, jinak bych nevyšel a nemusel bych se podívat ani na žádnou Madeiru, jak plánuji. Stále markantní část našich útrat jde na účet alkoholu a výletům do Bairro Alto, naší Mecce nočního života. Poté, co jsme zde našli bar, kde mají pivo za 60 centů a drinky za dvě eura, dostal náš noční život nový impuls. Ještě nás tu nikdo neokradl, ale to přikládám pouze velkému štěstí a nemenší zodpovědnosti neboť se stále držíme ve větší skupině, které se jistě musí obávat leckterý černoch s nekalými úmysly. Ovšem známe již asi dva případy, kdy naši kolegové doplatili na svou neopatrnost a přišli o své telefony takřka v okamžiku bleskovém. Do Lisabonu zavítalo jaro. Tráva se zelená, denní teploty dosahují ve stínu patnácti stupňů, dny se prodlužují a ženské sukně se zkracují. Návrat do školy byl po týdnu volna spíše za trest, ale co se dá dělat. Jen čekám na okamžik volného času, kdy se budu moci konečně učit. Už teď vím, že koncem května mě čekají dvě zkoušky, z Forecasting Methods a z Portugalštiny, kterou musím v nejbližších dnech zaplatit. Včera jsme opět vstoupili do nočního života akcí u nás na patře. Chtěli jsme ušetřit naše sousedy dalších telefonátů majiteli bytu a tak jsme se rozpíjeli v druhém bytě přes chodbu, kde mají pokoj Milan a Martina. K Martině se vešlo do pokoje 12 lidí, což bylo pravděpodobně maximum. Po tom, co jsme vystřídali kombinace Vodka, pivo, bílé a červené víno, vyrazili jsme do města. Po dobu našeho pobytu v centru opilců se nic zvláštního nestalo. Každý takový noční výlet má velice podobný průběh. Poslední dobou se mi ovšem zdá, že toho stíháme čím dál tím víc. Dnes ráno to už bylo tady podruhé, co mě po probuzení bolela hlava. Na zítra jsem se rozhodl dělat palačinkový meeting, myslím že to by mohlo dopadnout slušně a hlavně bez alkoholu. Ale teď když o tom tak přemýšlím, tak asi sám sobě lžu. Pozval jsem i Aniu z Polska, abych naši společnost trochu očerstvil :o) Anie jsem nabídl i společný víkendový výlet lodí společně s Milanem a Raquel. Doufám, že to dopadne a že se vše vydaří, tak jak bychom si s Milanem přáli :o) Na pátek si erasmáci opět naplánovali bowling a tak se k nim pravděpodobně připojí i známý borec Pepa Sojka, jehož koule míří vždy na správný cíl. Jen se obávám opět toho, že páteční noc bude pokračovat v Bairro nebo v Docas. Do Lisabonu opravdu míří jaro a tak jsem mohl v noci na spaní odložit punčocháče, svetr i spacák a opět spím po měsíci jako člověk bez toho skafandru, co byl potřeba proti omrzlinám. Průměrná teplota v bytě se konečně začla přibližovat alespoň 16 stupňům, což je tady příjemná pokojová teplota. Naše kamarádky zaznamenaly nejednou i 8 stupňů, to považuji za hranici, kdy lidské tělo vstupuje do stavu hibernace. Před několika dny jsme u Barbory a Petry pořádali společnou večeři, kam byli pozvání i Paul a Daniel. Svůj pokojíček holky přestavěly na luxusní jídelnu a z kuchyně udělaly něco, co jsem znal pouze z menzy v Praze. Pro nedostatek místa a nábytku jsem přišel s návrhem udělat večeři v japonském stylu na zemi. Děvčata však měly s hosty jisté plány do budoucna, nechtěly riskovat a můj nápad prošel místností bez povšimnutí. Řídili jsme se heslem "radši více než méně" a tak se naškrábalo pro osm lidí deset kilo brambor, které se vařily na třikrát. Na stůl bylo prostřeno. Francouzské brambory na československý způsob, ovocný salát, zeleninový salát a vynikající domácí dort na závěr. Každý si přidal minimálně třikrát včetně mě a to nebylo úplně dobře. Po půlnoci se konal opět lov na kocovinu a my a naše žaludky jsme obohatili Bairro. Ani opít se nedalo po takovém základě. Před pátou ranní jsme se všichni poztráceli. Holky se ........cenzurováno......... . Zůstal jsem sám uprostřed ničeho neboť ve čtyři ráno se zavřely všechny dveře od všech barů a už nebylo, kde najít WC, pití a teplo. WC jsem vyřešil v jedné temné uličce. Po tomto jsem ovšem již ztratil absolutní představu, kde jsem. Když jsem si chtěl vytáhnout na pomoc mapu, zůstal mi v každé ruce jeden její kus, nehledě na to, že jsem ani podle neskutečně dlouhého jména ulice nedokázal určit svou polohu. Mé rozhodování o hledání správné cesty přerušili dva černí chlapci, kteří se mi pokoušeli prodat Kokain neodbytným způsobem. A tak jsem se raději dal do kroku náhodně vybraným směrem. Chvilku před tím jsem měl podobný zážitek s jiným černochem, který mi nabízel Hašiš. Od něho mi pomohl Edgar. To je člověk, kterého jsem zde v nějakém baru potkal úplnou náhodou a který studoval v Česku a ač je to Portugalec, celkem slušným způsobem mluví česky. Když jsem viděl, že se situace nijak neřeší a kamarádi v nedohlednu, vzal jsem taxíka a tentokrát sám do našeho bytu na Saldahne, Rua Escola da Medicina Veterinaria. Zkuste tuhle adresu říct řidičovi po pěti pivech a pár panácích :o) Samozřejmě, že jsme pouze nepili, ale stačili jsme například i návštěvu Oceanaria v parku národů, kde se konalo kdysi Expo. Opět, ale musím konstatovat, že padesát procent věcí jsem v mé paměti nenašel.

Denně vožralej, mam propadlej pupek, smrdim a jsem špinavej (10.3.)

Už vím proč mají v Lisabonu tolik kostelů a proč si tu tak pěstují náboženství. Jestli tu takhle každý řádí aspoň z půlky jako my, tak se jistě chodí Portugalci denně zpovídat ze svých hříchů. Včera jsem u nás v bytě pořádal palačinkový mejdan. Už vím, jak se řekne palačinka slovensky, německy, anglicky i polsky. Polka Ania dodržela slib a opravdu přišla. Ono vlastně přišlo o trošku víc lidí než jsem předpokládal. A tak se do naší útulné kuchyňky nakonec vešlo jedenáct lidí i když museli jíst po skupinách neboť stále nejsme dobře vybaveni. Jediné čeho máme dost jsou skleničky. Zatím ani jednou jsme si nezapomněli  přinést skleněný suvenýr z podniků, kde si tolik nehlídali servis :o) Abych podpořil svou fantazii a invenci při vaření, již od prvého rozbitého vajíčka jsem začal požívat něco málo bílého vína. A to jsem neměl dělat. Dnes ráno rozpoznala Zuzana jistou ujmu na sklokeramické desce našeho sporáku. Připálené šodó stále dostáváme z hrnce a vypadá to, že budeme muset zvolit chemický přístup. A ledničku se nám opět podařilo zbavit od toho zbytečného alkoholu. Sám se divím, že nebylo nikomu špatně. Ba co víc, byl mi udělen řád :o) Tak jak ostatní jedli, já pil. U sporáku je teplo a tak je třeba zvýšit příjem tekutin a jak už jsem se jednou zmínil, limonády si nekupujeme. No, o pár hodin později jsem někde poblíž šedesáti centového baru ztratil Aniu i většinu vzpomínek. Mam takovej pocit, že jsem při rozhovorech s erasmačkami zase sáhnul do mého lepšího repertoáru, kdy začínám rozhovor slovy "máš moc pěkný voči..., případně něco jiného". Bylo mi jasné, že v takovémto stavu už toho moc nezažiju a tak jsem se vydal, opět se sklenkou v ruce, k nejbližšímu volnému taxíku. Kdy jsem nejdřív oznámil řidičovi, že by nebylo špatné navštívit nějaký bankomat. V půl druhé jsem skočil do postele a byl jsem rád, že budu mít klid. Za tři hodinky jsem poznal, jak se asi cítí naše polská spolubydlící, když se v pět vracíme domu a dáváme si svačinu a porovnáváme dojmy. Zbytek výpravy přišel a já věděl, že noc pro mě skončila. Agnecska nás byla za poslední dva týdny už asi dvakrát upozornit, že by chtěla v půl šestý ráno spát. Myslím, že už to vzdala a raději chodí dřív spát. Není to tak dávno, co nás překvapily stížnosti souseda z prvního patra. Upozorňuji, že bydlíme ve čtvrtém. Mám takový pocit, že Nunho "majitel bytu", už nám stříhá metr. Tento týden byl ve škole náročný. Asi bych měl už s něčím konečně začít. Třeba s portugalštinou, kde to pani žene dopředu neskutečným tempem a já hledám v těch materiálech, jak v křížovce. Jediné, co jsem se tam naučil, je pár polských slovíček od Barteka, který má stejné znalosti portugalštiny, jako já. Bartek je tady asi největší nálevka. Vždycky když jdeme do Bairro, múžeme se na sto procent spolehnout, že ho tam potkáme s kelímkem v ruce a s dobrou náladou. Další výborná věc je tu Marketing. Mladá pani, co to učí, mluví jak BBC. A dnes ráno, když mě přestala bolet hlava, jsem musel v rychlosti posbírat všechny věci na první část projektu a poslat ji to na mail. Po několika neshodách jsem nakonec v týmu se Steffenem, Luckou, Martinou, Joaem Chuvou a číňanem Junhyi he. Steffan se tu kamarádí pouze s Američany a jeho angličtina tomu odpovídá. Číňan mi zatím byl schopen říct jedinou větu "I don´t understand". Myslím, že budeme skupina hvězd. Vypadá to, že já jsem ten blbec, na kterém to všechno zůstane. Na poslední chvíli se začli zapojovat i ostatní, kupodivu i portugalec Chuva, kterého jsme ještě nikdo neviděl. No a z marketingu máme na příští týden další úkol. Přečíst si asi sedmnáct stránek nějakých blábolů a pak podle toho udělat odpovědi na pár otázek. Jsem zvědavej, kdy nás přestanou otravovat :o) Před dalším víkendem se s vámi loučí již čistý, voňavý, najedený a střízlivý Pepa Sojka.

Opalovačka - první letní den (15.3.)

Je mi potěšením, že mohu konstatovat "mé stránky se těší stále většímu počtu čtenářů". Není to pouze konstatování, ale zároveň i závazek do budoucna. Měl bych se snažit psát s ohledem na širší spektrum mých čtenářů. To znamená konečně bez chyb, sprostých slov a poněkud změnit jednotvárné téma na alkoholické motivy. Takže už je to šňůra všedních dní, kdy jsem okusil alkohol naposledy. Už jsem se dvakrát snažil učit a už jsem několikrát odmítl účast na akcích, které obvykle končí za ranního úsvitu. Díky tomu jsem si vytvořil nálepku erasmáckého asociála a blázna, který začal brát věci moc vážně :o) Ale mě to nevadí, změny je zapotřebí a každodenního chleba by se přejedl každý a proto budu držet učební měsíc. Ale abych se vrátil alespoň na moment do starých časů, kdy mé dlaně zahřívaly orosené lahve piva a kdy do mého hrdla proudily litry levného vína, pokusím se vzpomenout na jednu z posledních erasmáckých party. Bylo to pravděpodobně minulý víkend, kdy polští spoluerasmáci pořádali ve svém apartmánu polish party. Nic by na tom nebylo zvláštního, kdyby se tam směla pít pouze Vodka. A tak jsme investovali několik euro do nákupu Smirnoffky a zaklepali na již dobře známé dveře polských kolegů. V jejich rozlehlém bytě, kde bydlelo třináct lidí v několika pokojích, se již odehrávalo vodkové peklo. Tu naši jednu flaštičku jsme se snažili rozlít hned na poprvé a tak Vodka ze dvoudecky se nepila, tak dobře jako pivo nebo víno. Zbytek v lahvi jsme rafinovaně uschovali  pod mycí linku, aby nám ji nějaký žíznivý Polák nevypil. Na party přišlo opět hodně lidí (třicet až čtyřicet, možná víc). Náš tvrdý alkohol zmizel a tak Milan někde v jejich bytě našel jinou schovanou flašku. Flašku červeného vína Borboa, což je pro nás lepší víno neboť v supermarketu stojí dvě a půl eura. V mžiku měl před sebou pět kelímků a pět třesoucích se rukou beznadějných alkoholiků. A když byl lup do poslední kapky vypit, zahájili jsme ústup k východu. Při postávání na chodbě jsme se trochu nudili a ostatní už byli asi také dost unaveni. O to bylo zajímavější pozorovat Umberta. Na první pohled vypadal taky unaveně, opíral se o stěnu a koukal se upřeně dopředu. To co následovalo určitě nikdo nečekal a určitě to nečekalo ani těch patnáct lidí, co byli v jeho nejtěsnější blízkosti. Umberto udělal letmý pohyb hlavou a položil na zem "tyčku" a pak ještě dvě další o půl metrů dále. To byl jasný signál, že akce končí, protože zas tak jsme toho nevypili. Podlaha po tomto kousku spíš působila jako kluziště a při tom pološeru se i několika šťastlivcům podařilo vyzkoušet třecí efekt a viskozitu umbertových zvratků. Holt každý Ital by se měl držet svého pohárů vína a nepokoušet se vyrovnat slovanským národům. Již mezi futry kolem nás prošel Polák Bartek, očima přeskenoval obsah našich kelímků a pohoršil se nad tím, jak je možné, že na vodka party pijeme červené víno a Milan vodu. Bartek musí mít nějaký šestý smysl na telepatickou detekci alkoholu nebo si nedokážu vysvětlit, jak nás tak přesně dokázal odhalit. Možná to je ten důvod, proč ho vždy po ránu ve škole vidíme jen sporadicky a když, tak neuvěřitelně opuchlého. Myslím, že Poláci mají doma každý den vodka party, akorát to nikomu neříkají. Barteka tu všichni chováme v neobyčejné úctě a tak jsme ho jmenovali čestným předsedou námi vytvořeného Bartek teamu, jehož členství jsem se pro příští měsíc zřekl. Po opuštění polského bytu jsme se smíšenými pocity zamířili do kopce na jehož vrcholu leží bájná čtvrť Bairro Alto. Kdyby byl Jaroslav Foglar žil v Lisabonu, určitě by nechal své hrdiny z knížek pro děti, běhat právě v této čtvrti. Blížila se čtvrtá hodina a tak již všude zavírali. To poslední, co jsme stihli bylo Pao com Sheriz (houska se zapečeným salámem). Pak se kdosi z nás, jedinec stále neukojený dostatečnou dávkou alkoholu, chytil jedné Portugalky. Ta nás slepě vedla do údajného otevřeného podniku. Prošli jsme celé Bairro až do další čtvrti Estrela. Tam na ulici, před úplně normálním domem, jako byly všechny ostatní, tedy v této obytné čtvrti tvořené neopravovanými šestiposchoďovými domy, stál mladík. To byl vlastně recepční, který sbíral skupinky lidí z ulice a uváděl je někam dále do domu. Když si myslel, že je nás dosti, otevřel dveře a náhle jsme se ocitli v útrobách zchátralého domu, kdy nás čekaly schody do vyšších pater. Neměl jsem z toho dobrý pocit, ale bylo nás hodně a on byl sám. Když jsme zadýchaní přišli asi do třetího patra domu, kde normálně bydleli lidé, otevřel dveře od jednoho z bytů. Jeden byt přestavěný na hospodu, ale kompletně. Jak příznačně poznamenal Milan, taková cenová pětka bez větráku. Komfort tam nebyl opravdu žádný, ale o to víc tam pulzoval život. V kuchyni, v jídelně i na chodbě bylo trochu černo (humorně rasistická poznámka autora). Objevili jsme bájnou africkou hospodu, kde stěny nebyly stěnami, židle nebyly židlemi a kuře pravděpodobně nebylo kuřetem. Nedokážu si dost dobře představit evropského komisaře a evropské normy, které by toto místo dokázaly jakýmkoliv způsobem popsat. Zuzana s Martinou byly natolik odvážné (vodka párty), že se neobávaly vyzkoušet jedinou nabídku nikde nevypsaného jídelního lístku, to byly fazole s volským okem. V ten den jsem šel spát něco po osmé. Ostatní v ten den dokázali ještě vstát a jít na barbecue party k Američanům. Já se nezúčastnil neboť již nebylo sil a škola mi vstoupila do svědomí. Myslím, že to bylo hned v úterý, kdy se udělal opravdu pěkný letní den. Hned po škole, v jednu hodinu, jsem vyrazil s Janou a Aniou vlakem na pláž. Metrem na Cais de Sodré a pak vlakem za jeden a půl eura směr Cascais, což je konečná stanice této dráhy, která vede při pobřeží omývaném neklidným Atlantikem. Po půl hodině jsme vystoupili v Estoril, první udělaný krok byl téměř až do plážového písku, tak malá vzdálenost dělí železniční trať od pláže. Bylo opravdu pěkné počasí, 21 stupňů a bezvětří. Svlékl jsem triko a rozběhl se do vody, no a pak zase hned zpátky, protože teplota vzduchu byla asi dvakrát větší než oceánu. Pak jsem si pro jistotu zase oblékl triko, abych nevystrašil holky svou hladem trénovanou postavou a pokožkou, která viděla Slunce naposled před rokem. Den uběhl velmi rychle a zakončil jsem ho opět pokusem o studium. Zítra se koná na ISCTE jakási párty, zase. Celý tento týden probíhal erasmácký filmový festival. Ani jednou jsem se nepřišel podívat a tak zítra zavítám na Spanish Apartment a pak půjdu hlídat kamarády na tu ISCTE party a budu se jim snažit promlouvat do duše o škodlivosti alkoholu a kouření :o)

Ceny v obchodech (18.3.)

To jak je zde náročný život jste se již mohli přesvědčit v kapitolách uvedených výše, ale teď bych se rád zaměřil na uvedení několika příkladů z běžného nákupu, protože nejen pivem je člověk živ, ale i potravinami v supermarketu zakoupenými. Postupem času jsme zde začali preferovat pouze jeden supermarket a to Modelo blízko našeho bydliště a hlavně je při cestě ze Saldanhe (metro). Dále tu ještě máme ADC, MiniPreco, Lidl a další, které již nestojí za zmínku. V našem košíku většinou končí potraviny, které lze najít vždy v nejspodnějších regálech vpravo. Tam dávají ty nejlevnější položky ze sortimentu, většinou se jedná o výrobky přímo firmy Modelo Continente a tedy něco jako u nás v Česku můžete najít 365 Delvita, Euroshopper v Hypernově nebo Tesco potraviny v Tescu. Dále se řídíme výběrem z aktuálních slev a akcí. Minulý týden jsme navštívili i poněkud vzdálenější Lidl, ale místní trh nefunguje stejným způsobem, jako ten náš. To znamená, že i malá večerka může být levnější než velký hypermarket. Proto není Lidl zdaleka ve všem levnější a když ano, tak pouze o pět až osm procent. Následuje krátký výčet potravin: balení pěti housek 70 centů, bábovka 1e, máslo 1e, mléko 40 centů, dobrý jogurt 25 centů, kilo pomerančů 1e, kilo banánů 1.20, tři kila pěkných brambor 2.15, šest vajec 50 centů, balení šesti piv 3e, flaška vína 77 centů až 10e, 200g šunky 1e, 250g sýra 1.5, pytlík těstovin cca 20 centů, plechovka žampionů, tuňáka, párků á 50 centů. Pokud vás zajímají ceny čehokoliv jiného, volejte pište, řeknu napíšu :o)

Portugalský holky (21.3.)

Z důvodu, které jsem naznačil již dříve jsem se rozhodl publikovat na tomto místě i několik seriozních kapitol. Jistě se nebudu mýlit, když i tuto zařadím mezi ně. Rád bych tímto poopravil některé omyly, kterých se dopustili někteří moji předchůdci cestovatelé o zprávách z portugalského prostředí. Kdysi a kdesi jsem se v jednom internetovém průvodci dočetl, že v Portugalsku se nachází pouze třicet procent pěkných žen a dívek a tato část zdejší populace silně koreluje s počtem cizinek. Tuto informaci je třeba uvést do naprosto opačného pohledu. Je pravda, že cizinky zdejší prostředí výrazně oživují, co se visuálních prostředků týče avšak netvoří to základní kvalitativní aditivum zdejší společnosti. Portugalky lze rozdělit pouze do dvou skupin. Do první skupiny mohu zařadit všechny typy, na které se nelze dívat déle, jak dvě vteřiny a to ještě pouze periferním viděním. Druhou skupinu, přibližně stejné velikosti, tvoří krasavice, princezny, kočky, roštěnky atd.. Čtenář jistě pochopí, co chtěl autor říci. Bohužel můj vědecký přístup je ochuzen o bližší poznání zkoumané problematiky. Žádnou snědou krasavici s havraními vlasy, štíhlou, pružnou postavou a velkýma hnědýma očima jsem dosud blíže nepoznal. Pouze se pohybují kolem mne a mluví jazykem, kterému stále nerozumím. Proto jsem se dnes rozhodl opět zůstat doma z důvodu studia portugalštiny. Ostatní šli opět na další polish party, tentokrát na motivy piva. Již mám připraveno několik oblastí, do kterých bych si přál proniknout. Je třeba blíže poznat mentální stránku portugalských slečen a případně tak vyloučit hypotézu o blonďatém aspektu některých českých dívek. Je třeba determinovat veškeré vlivy, které působí na vytváření povahy místních mladých žen a při té příležitosti anulovat některé imprese, které jsem si dosud vytvořil. Je třeba vyvinout patřičný vědecký postup, kterým lze dosáhnout uspokojivého výsledku. O toto se budu snažit již příští týden na Global Village, kdy by mělo dojít k bližšímu kontaktu s objekty mého zájmu. Pro tuto příležitost mám připraveno dostačující množství tvrdého alkoholu. Global Village je totiž erasmácká expozice o zvycích, kultuře a zemi, ve které žijeme. A protože ve víně je pravda, v Becherovce musí být bezesporu uchovány hlubší hodnoty, které mi, jak doufám, budou nabídnuty k odhalení.

První jarní den a zase v Bairro (22.3.)

Není zde mnoho dní, kdy bych byl na sebe hrdý a včerejší večer mezi ně patřil též. Opět jsem zradil své původní ušlechtilé záměry a nechal jsem se zlákat éterickou pastí Bairro Alta. Něco po půlnoci jsem se rozhodl následovat přátele na polish party, nejen z toho důvodu, že mam Poláky tak moc rád. Ovšem na půli cesty mě překvapila informace, že polish party byla zrušena z důvodu sousedské nevole. I polské sousedy přešla trpělivost a zavolali na Poláky policii. Marek mi pak v Bairro říkal, že se ani nediví, že něco podobného čekal již delší dobu. Aby ne, když někdo každý den pořádá párty pro třicet a více lidí ...:o) Takže jsem opět zamířil posledním metrem na zastávku Baixa Chiado, která se nachází v bezprostřední blízkosti Bairra. Možná jsem zapomněl poznamenat, že hned při opuštění mého bytu jsem se snažil dohnat náskok kamarádů a sáhnul jsem do železných zásob pro půl litru Becherovky. Myslím, že mezi bytem a Bairrem jsem dobrou půlku vypil. Přeci jen, cesta je dlouhá a když je člověk sám :o) V Bairro jsem dlouho marně hledal mé kolegy a tak jsem se ptal po nich nejdříve ožralých Slovinců a pak Bebera, který mě pro jistotu poslal zase na druhou stranu. Když jsme se všichni po půl hodině našli, rozdal jsem všem alkohol z mé igelitky, kterou jsem naplnil posledními zbytky zásob, co jsem našel u nás v ledničce. Sám jsem si vzal do ruky flašku eurového bílého vína a do kapsy u bundy jsem zálohoval zbytek Bechera, který vypadal ve flašce od ledového čaje opravdu výtečně. Jak jsem psal ve článku nad tímto, chtěl jsem se původně učit a zůstat doma, ale přišla mi smska od Anii, že vyráží ven. To je u ní v těchto pozdních hodinách vzácné a tak jsem se chtěl jít přesvědčit jestli nelže. No a taky jsem si říkal, že bychom dali dva, tři loky Becherovky a vidělo by se :o) Místo toho jsem si dal celou Becherovku sám a Aniu jsem vůbec nepotkal. Snad je to i dobře, protože včera jsem opět popustil uzdu svému šarmu a poslal každému trochu svého Pepismu. Takže celý dnešek jsem, při léčení kocoviny, sbíral informace o včerejší noci. Mám ten pocit, že zbytek se dovím zítra ve škole. V mé paměti zůstalo jen pár nepatrných ostrůvků vzpomínek a o tom moři bych snad raději ani neslyšel. Na jazyk se mi nabízejí otázky typu: kdy jsem jel domu? jak jsem jel domu? proč jsem si myslel že jsem ztratil telefon, když jsem ho měl celou dobu v kapse od kalhot? ztratil jsem v mercadu opravdu lístek od šatny a nebo jsem se snažil jím zaplatit na baru? co jsem dělal s Finkama? co jsem dělal s ostatníma? proč se mi dneska ráno všichni smáli, když mě viděli? proč se mi udělalo dobře až po půlnoci? za co jsem utratil všechny peníze? kdo mi přes noc vypral všechny trenýrky a hodil mi je mokré do pokoje? Otázek je mnoho a odpověď jen jedna, alkohol. Alkohol je metla lidstva a já si po včerejšku připadám jako uklízečka. Vzhledem k tomu, že tento týden jsou zde na návštěvě kolegové ze zahraničního oddělení mé univerzity, slíbil jsem jim večerní procházku do Bairra. Zítra musím být opatrný a nechat "Zemanovy kapky" doma.

Svátek všech Pepů (22.3.)

O víkendu pořádal Petr večeři, byl vepřový guláš. Materiál uvařil u nás a hody probíhaly u Daniela v bytě. Chladný Steffen odjel na hromadný trip do Porta a tak jsme měli byt volný a řádně jsme toho využili. Po půlnoci mi společnost připomněla, že mam name day, svátek. Brazilku Raquel to zarazilo neboť oni tento den, svátek, nemají. A tak jsem ji řekl, že ji určím den, kdy bude slavit. Večer probíhal poměrně klidně, ale po půlnoci se zvrhla zábava nebezpečným směrem a protože je zbytečné cokoliv popisovat, nechám zde několik fotografií, které věrně vylíčí onen večer. Tímto bych chtěl zároveň popřát všem Josefům i když vím, že žádný Josef tyto stránky nečte. Děkuji i za všechna věnování a přání, kterých se mi dostalo formou mailovou i smskovou. Jen nevím proč mi píšete na moje české číslo, když jsem vám všem posílal mé portugalské? +351 961 417 444 ::VIDEO ZDE::

Česká vlajka v Bairro, stále vlaje (25.3.)

Dnes krátce po poledni odstartovalo letadlo s českou výpravou zpět do Prahy. Bilaterální dohody uzavřeny, mezinárodní vztahy potvrzeny, další diplomatická jednání otevřena, Lisabon prozkoumaný. I takto by se dala zhodnotit krátká návštěva našich přátel z České zemědělské univerzity v Praze, ze zahraničního oddělení (PhDr. Vlastimil Černý, CSc., MA. a Ing. Karel Havelka, MSc.) A protože se zároveň jednalo o naše erasmus koordinátory, nemohl jsem a nemohli jsme ponechat jejich návštěvu bez povšimnutí. Sestavil jsem program pro oba, ale z důvodu nečekaného onemocnění se ho mohl zúčastnit pouze Karel. Začínalo se prohlídkou typického erasmáckého bytu a končilo se prohlídkou typického nočního Bairra. Po menší vepřové hostině, vypití několika family packů piva a pár lahví dobrého dezertního vína ze severu Portugalska jsme v dobré náladě opustili byt. Z důvodu plného využití času jsme výjimečně zvolili dopravu taxíky až na Chiado k šedesáti centovému baru. Karla jsem se ze začátku pokoušel představovat jako našeho dalšího erasmáka, ale pak jsem to jednou splet a oznámil jsem, že toto je náš erasmus koordinátor z Čech. V ten okamžik stoupl Karel na ceně. Jsme patrně jediná země, která vzala svého koordinátora do Bairra, do centra lisabonské neřesti. Noc byla teprve na začátku a Karel již po osmi pivech stále hovořil plynou angličtinou k občankám různých států. Náš, téměř, erasmácký koordinátor byl hladový po nových informacích z cizího města. Ptal se mě na věci, na které jsem neznal odpověď, neznal jsem žádnou Brazilku, která by byla v tu noc v Bairro :o) To byla ta noc, kdy jsem měl opět v srdci pocit, že česká vlajka v tomto městě vlaje. Karel by byl výborný erasmák. Škoda, že nás tu nemůže koordinovat každý den a každou noc, jako včera. Bylo vidno, že jeho chřipka i bolest zubu ustupovala při návštěvách dalších a dalších barů a v jeho očích jsem mohl vidět tu správnou jiskru jakou jsem viděl, když loni slavil své třicáté narozeniny. Je několik věcí, které tu nemohu publikovat otevřeně. Před čtvrtou hodinou ranní jsme se dohodli, že zvolíme ústup. Následovala cesta zpět do našeho bytu, kde jsem Karlovi nasadil na záda batoh se suvenýry, které si nakoupil na první cestě k nám. Abych se přesvědčil, že dopraví náklad Portského do správného hotelu, šel jsem s ním ještě těch deset minut, které dělí náš byt od hotelu Inpaka. Jistě to nebude dlouho trvat a české barvy opět vstoupí do Bairro Alta.

Global Village (29.3.)

Stejně jako probíhají světové výstavy Expo, tak na ISCTE každý rok Global Village. Aneb způsob, jak presentovat svou zemi v Portugalsku portugalským občanům a nejen jim, ale i třeba ostatním erasmákům. Na tento moment jsem se těšil již od prvního mailu, který se tomuto tématu věnoval, to znamená od konce minulého roku. Již před odjezdem jsem se snažil zajistit několik nezbytných pomůcek (vlajky, plakáty, Becherovku, video presentace a především ochotu ostatních čechoerasmáků). Dnes se čas naplnil, bylo třeba zúročit měsíce tvrdých příprav a dodržet přesný postup podle předem dokonale vypracovaného plánu :o) Od včerejšího odpoledne do druhé hodiny ranní se z našeho bytu linula vůně  spáleného těsta, přepáleného oleje a občas i lidské kůže. Z naší alchymistické dílny vyšlo na šedesát bramboráků všech barev, chutí i vůní. Z pěti kil brambor, kila mouky, šesti vajec, čtvrt kila česneku a jedné kořenky oregána vzešlo na svět typicky české jídlo určené pro náhodné strávníky ze všech zemí světa. Holky v rámci testování produktu průběžně degustovaly. Po půlnoci si začaly dřít dlaněmi břicha. Něco bylo snad špatně? I kdyby ano, od začátku se vším bych už určitě nezačínal a tak jsem doufal, že se do rána z nebezpečných placek stanou bezpečné. Paralelně s námi vařily ve svém bytě Lucka s Katkou další typicky českou pochoutku, bramborový salát. Ráno po probuzení, když se rozplynuly v kuchyni páry a vůně česneku. Když se konečně dalo dýchat bez roušky na ústech, sebrali jsme tři plné mísy naší snahy a vyrazili do školy. V tamním atriu probíhaly přípravy v plném nasazení. Nejdříve tam byli chamtiví Američané a ukořistili nejlepší místo i nejvíce stolů. Nezůstali jsme pozadu a i my si zařídili mírný nadstandard dvou stolů a jedné větší nástěnky na dobře osvětleném místě. Během několika minut jsme pomocí tří párů rukou postavili českou expozici založené především na videopresentacích, jídle a kořalce. Akce sice začínala pro veřejnost až od desíti hodin, ale první víčko od Becherovky jsme odtočili již hluboce před touto hodinou. Flaška Rumu byla prázdná po půl hodině a za dvě hodiny jsme dopíjeli pátou flašku Becherovky. Ta šla totiž nejvíce na odbyt a každý erasmák se po ní mohl utlouct. Když nám všechno snědli a vypili, nastal čas cizopasit na ostatních expozicích a tak nebylo špatné ochutnat pirožky od Poláků, sýr a čokoládu od Švýcarky, pizzu od Italů, podezřelé sušenky od Finek, palačinky od Francouzek, pivo od Němců a Vodku Zubrovku opět od Poláků. Některé expozice jsem minul neboť nabízely pouze obrazové průvodce a plakáty, které se nedají sníst ani vypít. Ve dvě hodiny se vše sbalilo a uteklo do nejbližší hospody. Ještě teď přemýšlím jestli mám všechno, protože ve dvě hodiny odpoledne se mi tu hlava ještě nikdy netočila.

Jiřina slavila (1.4.)

Když se řekne 26, každý si za tímto číslem představí něco jiného. Alkoholik myslí na 26 piv, které včera vypil v hospodě. Obchodník ví, že včera vydělal 26 milionů. Rybářův sen je chytit 26 kaprů za den. Český fotbalový tým by měl dát na MS 26 gólů. A Jiřina, naše CZE erasmačka, po včerejšku ví, že jí je 26 let. Pro někoho důvod k zamyšlení, pro někoho důvod k oslavě a Jiřina si vybrala druhou možnost. A tak po několika předchozích zmatcích nám včera oznámila, že akce tedy bude, ale ne v počtu čtyřiceti lidí, ale pouze v patnácti a úplně na jiném místě než se původně předpokládalo. Abych byl upřímný, to co mě lákalo na její oslavě, byla především její milá spolubydlící Carla, o které jsem toho spoustu slyšel. V rámci seriozního výzkumu, jak jsem sliboval výše, jsem se rozhodl vmísit do portugalské společnosti. Na oslavu jsme přišli jako správní Portugalci o hodinu později a pro jistotu s koláčem v ruce, kdyby pro nás nezbylo dost jídla. Na místě byla pouze Jiřina se třemi portugalskými kamarádkami, se třemi velmi sympatickými kamarádkami abych byl přesný. Vzhledem k tomu, že jsem tam přišel pouze s Petrem, již po pěti minutách jsme si je teoreticky rozdělili. Nakonec se dostavil ještě jeden malý Portugalec a dalších asi pět Portugalek. Číšník začal nosit jídlo a pití za 11 euro na stůl. Každý totiž musel zaplatit tuto částku, jinak by se žádná oslava nekonala. Taky nám bylo řečeno, že můžeme vypít Sangrie kolik budeme chtít. Tomu jsme s Petrem vůbec nevěřili a tak jsme raději víc pili a jídlo nechali chladnout. Jako poslední přišli dva Portugalci, na které se již pití nedostalo a tak jsme je později použili pouze jako řidiče pro přesun do Bairra. Na zadní sedačce jsme seděli ve čtyřech a mezi mnou a Petrem seděla Catia, vydařená dívčina původem z Madeiry, a tak jsme se těšili z toho, jak je v autě málo místa. Z důvodu naší velikonoční cesty na ostrov Madeira jsem si vzal na Catiu kontakt. Potěšila mě informací, že má psa, který se jmenuje stejně jako já, Pepa. A tak by mohlo fungovat větné spojení "pes - nejlepší přítel člověka":o) Pravděpodobně se opět setkáme až na Madeiře. Včera jsme totiž holky nechali v karaoke baru, kde se snažilo pár opilých Portugalců křičet něco anglicky, a do mikrofonu. V Bairru jsme potkali u šedesáti centového baru Angela z Řecka a Bertranda z Belgie a tak jsme si naplánovali pánskou jízdu v nedalekém jazzovém klubu Catacombas. Chvilku před tím jsme narazili na další čtyři české studentky, čtyři blondýny z Pardubic. Čechů je tady, jak plevele a tak nás to ani nijak nevzrušilo a nechali jsme je na pospas jejich portugalským "průvodcům".

16 dní legálního flákání je před námi (7.4.)

Jsme na konci posledního školního týdne před velikonočními prázdninami, které v Portugalsku trvají dva týdny. V tomto týdnu se nic zvláštního nepřihodilo. Poslušně jsem chodil do školy celé čtyři dny, kdy mám přednášky. Ve středu jsme byli s marketingovou skupinou na koberečku u Carmen Lages, naší paní profesorky. Chtěla vidět, jak moc jsme pokročili v našem projektu na Modelo Continente (síť supermarketů). Pomalu mi začíná být jasné, s jakým předmětem budu mít asi problémy. Pokud se ohlédnu za nočním životem v posledním týdnu, za zmínku stojí pouze dvě akce. První byla v úterý, kdy šly holky na školní ples do klubu Buddha. A protože jsme v Portugalsku, plesu chyběla úroveň i dostatek místa pro všechny návštěvníky. Zuzaně u baru někdo rozbil o hlavu sklenici od piva, střepy z této sklenice se od její hlavy odrazily směrem k Raquel a té pořezaly ruku. Když se podařilo Zuzaně všechny střepy vyčesat, šlápla Martina zase na jinou rozbitou sklenku, od té doby se učí chodit pouze po jedné noze. Když přišly domů, nevěřil jsem, že byly na plese. Já jsem se tomuto nepovedenému večeru vyhnul a zvolil jsem si soukromý program v rámci česko-polské družby :o) Druhá akce se konala včera, kdy slavil Tomáš své 27dmé narozeniny v klubu Dnoite situovaném mimo hlavní tepnu Bairru Alta. Když jsem se ráno probudil, bylo mi strašně divné, že je mi dobře. Začínali jsme totiž již doma s Portským vínem, červeným vínem, bílým vínem, Rumem, Hruškovicí, pak několika pivy v šedesáti centovém baru a několika pivy na samotném místě. Na tuto akci šla s námi i naše spolubydlící Agnieszka, s kterou jsme se začali družit po té, co přemýšlela o tom, že by nás opustila a nechala tu místo sebe bydlet nějakého studenta z Turecka. Před týdnem se definitivně rozhodla, že s námi zůstane. Jsme rádi a já dvakrát tolik. Před malou chvilkou se s námi rozloučil Milan. Jel se skupinkou asi devíti lidí na několikadenní výlet do Maroka. Myslím, že ten úsměv, co měl na tváři, když odjížděl, mu zmizí hned v prvním marockém hostelu. Na nás bude, v neděli po poledni, čekat na Lisabonském letišti letadlo. Já, Daniel, Zuzana a Martina jedem na část velikonoc na Madeiru. Prvních pár dní strávíme ve Funchalu (hlavní město), a pak nám snad zbude dostatek prostředků na půjčení auta a vyrazíme prozkoumat další důležitá místa tohoto exotického ostrova, který leží na půli cesty mezi Portugalskem a Azorskými ostrovy.

Jeden týden v Madeirském ráji (17.4.)

Zelené kopce Irska, rozkvetlé holandské louky plné orchidejí, pohádková údolí Nového Zélandu, hory dosahující výšky Sněžky, nekonečný a hluboký oceán omývající strmé útesy vysoké i stovky metrů, klima Střední Ameriky a velikonoční teplota 24 stupňů. Tak to je Madeira. Kombinace přírodních předností hned několika zemí. Hodinu a třičtvrtě, téměř tisíc kilometrů z lisabonského letiště, trvá cesta na ostrov, který se nachází hluboko v Atlantském oceánu mezi Portugalskem a Azorami. Ještě před půl rokem jsem měl sen jet na Azorské ostrovy, ale cena letenky mě přesvědčila trochu poopravit plány a dopřát si velikonoční dovolenou "pouze" na Madeiře. Znal jsem lidi, kteří tam byli a mluvili o tomto ostrovu, jako o ráji, tak proč to nezkusit. Pokud zavzpomínám měsíc zpět, tak asi největší problém, na této cestě, byl sehnat letenku. Po několika nevydařených pokusech jsme se rozhodli využít služeb společnosti PGA. Letenka stála 188 Euro. Ovšem při elektronické reservaci nám omylem stáhli peníze dvakrát. Evidentně špatně proškolená portugalská paní, v kanceláří této společnosti, nám trochu učesala naše, již tak dost zkušená, konta. A tak někteří z nás stále doufáme, že po několika urgencích, se na našich účtech opět objeví ta významná částka, která téměř odpovídá měsíčnímu nájemnému. Naštěstí to byl jediný problém s touto společností. Kola Folkkeru 100 se zastavila opravdu na runwayi madeirského letiště, které je celé postaveno na zavážce při oceánu a jehož vzletové plochy podpírají stovky pilířů. Stavba tohoto důležitého transportního bodu stála portugalskou vládu přes půl miliardy euro, ale turisté z pevniny, Německa a Anglie jim tuto částku jistě časem přinesou zpět. Letiště je situováno do východní části ostrova, 22 km od hlavního města Funchalu. Tam jsme se dostali městským autobusem za dvě eura. Vzhledem k tomu, že ve Funchalu žije asi 22 tisíc lidí a to ještě pouze jen v létě, autobus byl poloprázdný. Zastavil jen pár metrů od našeho hostelu. Quinta da Ribeira se mohl rovnat svým vzhledem i lepším hotelům. Vnější i vnitřní prostory mi spíše připomínaly sídlo dobře zabezpečeného rentiéra. Byli jsme sice čtyři, ale dostali jsme pokoj pro osm, takže každý měl na výběr minimálně ze dvou postelí, horní nebo dolní. Za dvanáct a půl eura na noc to byl opravdu luxus. Původně jsem přemýšlel o horním patře Zuzaniny palandy, ale ve tři hodiny ráno jsem prostě nenašel způsob, jak se dostat nahoru bez vážného zranění. Byli jsme trochu obhlédnout poněkud strnulý noční život hlavního města. Druhý den jsme věnovali prohlídce Funchalu. Hradu, který nám vadil ve výhledu z hostelového okna. Zahradám plných kytek, které jsem nikdy před tím neviděl. Centru města, které bylo opravdu čisté a honosně vyzdobeno místní flórou, jako kdyby tento ostrov vůbec nespadal pod portugalskou správu. Navštívili jsme i pro nás exotický trh s čímkoliv, ale především s květinami, proutěnými košíky, ovocem, zeleninou a rybami. Rybám zde patřila obrovská hala, kde byly porcovány a přímo prodávány. Pár hbitých obratů mačetou a z padesáti kilového tuňáka zůstala na stole sada stejků. Večer jsme zakončili opět u lahve vína. Daniel, specielně pro účel této cesty, vyrobil pár hracích kostek z papíru. Padala nám stále jen špatná čísla a tak netrvalo dlouho a lahve byly prázdné. Na druhý den jsme měli zamluvené auto. Půjčovné na čtyři dny činilo 120 Euro, to byla na Velikonoce velice solidní cena. A protože v našem hostelu již byly další noci obsazeny, zabookovali jsme si pokoje v Porto Moniz, na druhé straně ostrova. Vyjeli jsme z Funchalu směrem na východ a pak při pobřeží dále na sever s krátkými zastávkami v několika vesnicích, které byly na mapě značeny minimálně jako obrovská města. Hlavní komunikační tahy jsou na Madeiře na špičkové úrovni, ale lze najít i spoustu silniček, které spíše připomínají příjezdovou cestu na tankodrom. Krajina je výrazně rázovitá a tak posilovač řízení je určitě výhodou neboť se zatáčky střídají levá s pravou. Pokud vede sedmikilometrová silnice do kopce, pak pouze za tím účelem aby za tím kopcem pokračovala sedmikilometrová cesta dolů. Přes Santanu, Sao Vicente a Seixal jsme se večer dostali do Porto Moniz. Reservaci jsme měli v malém privátu hned naproti místnímu kostelu, bezpochyby centru tamní kultury. Zvonice kostela nám každou půl hodinu připomenula, že zvony v ní nejsou pouze atrapa a že pokud budeme trpěliví, dostaví se každou celou hodinu bonus, znamenající odzvonění příslušného počtu hodin. To uvítal především Daniel, který vyznává zásadu, nenosit hodinky ani mobilní telefon. Každý večer jsme se kochali výhledem z naší terasy na nově natřený kostel a na mohutný útes vyčnívající z oceánu, který jsme mohli fixovat stejným pohledem vrženým za kostel přes celý Porto  Moniz. Na tomto vysokém útesu svítil každý večer maják. Nedaleko od tohoto místa se nacházely přírodní bazény, zdejší lákadlo pro turisty, které jsme nestačili vyzkoušet. Za to jsme každý večer zkoušeli vynikající madeirské pivo značky Coral, které mě svou lahodnou chutí zcela získalo. Ve středu jsme vyrazili na prohlídku vnitrozemí. Cílem bylo projít pěšky několik kilometrů v divoké přírodě, mezi zelenými vysokými kopci, hustými porosty kosodřevin a lávkami vedoucími v bezprostřední blízkosti vysokých vodopádů. Název stezky "levada" byl 25 vodopádů "fontes". Kdybych ten úsek prošel tisíckrát a každý vodopád počítal za dva, nikdy to číslo nedám dohromady. Trasa patřila mezi méně obtížné. Avšak některé její úseky byly určeny spíše pro rozcvičku Útvaru rychlého nasazení. Není výjimkou, když se čas od času nějaký nešikovný turista zřítí s chodníku dolů, do údolí nebo propasti. Nám se podařilo ve zdraví a v plné síle vrátit zpět do auta a pokračovat po hřebenech dále do středu ostrova. Občas se střídaly sluneční paprsky s deštěm a déšť s mlhou a mlha s duhou. Vše bylo určeno nadmořskou výškou, která se pohybovala v těchto horách mezi 8sty až 15sty metry. Druhý den, ve čtvrtek, byl v plánu další výlet. Tentokrát po západní straně ostrova až na jih do Ribeira Brava a zpět. Po cestě jsme se nezapomněli zastavit snad u jediné písečné pláže na Madeiře v Ponta do Sol. V pátek nás čekalo balení a platba za ubytování, 10 Euro na osobu a noc. To byla úplně skvělá cena vzhledem k tomu, že se jednalo o dvoulůžkové pokoje s vlastní sprchou a záchodem. Na jednu stranu je pravda, že toaleta nebyla stoprocentní a vyžadovala náročnější obsluhu. To se snažil vyřešit Daniel jeden večer po několika pivech a lahvi vína. Ve tři hodiny ráno mi začal vysvětlovat v čem je háček, jak funguje systém páky a korkového špuntu, proč je voda všude, jen ne v nádržce :o) Porto Moniz bylo velmi klidné místo. Catia mě před ním dobře varovala. Ale ani tak nám nezbyla jiná možnost, protože všude jinde byly plné ubytovací kapacity. Zpáteční cesta vedla opět přes Sao Vicente do Ribeira Brava a pak po jižním pobřeží zpět do Funchalu, kde jsme měli zajištěnou poslední noc v dobře vybaveném hotelu Colombo. Na této zpáteční cestě nám bylo doporučeno navštívit několik turisticky důležitých míst. První z nich Cabo Girao. Nejvyšší bod útesu tohoto zeleného ostrova. 570 metrů mezi mořem a vašema nohama, pod něma pouze strmá skála. Další bod na naší mapě ležel opět kdesi v horách nad Funchalem. Název zněl impozantně "Volcano". Po příjezdu na místo, kde podle mapy měla být sopka, bylo pouze další městečko čekající na bohaté turisty. Když jsme se ptali na Volcano, vypadalo to spíše, jako když se ptáme na měsíci po vodě. Vyznavačům romantiky však mohu doporučit toto místo neboť okolní scenérie stojí za shlédnutí. Po check-in na hotelu jsme se začali připravovat na noční velkou párty, která se konala hned vedle Madeirské univerzity ve velkém multifunkčním komplexu. Hlavní hvězdou měl být Roger Sanchez, kterého označují příhodné magazíny jako amerického housového titána, který obdržel cenu Grammy. A protože to byla jediná akce ve Funchale tohoto našeho posledního večera a protože tento druh muziky mi moc neříká, snažil jsem se opít ještě na hotelu, abych si z této show odnesl dobré dojmy. Myslím, že Daniel mi částečně vzal můj dokonalý nápad a mé úsilí pro sebe zdvojnásobil. Po několika pivech a dvou flaškách červeného začal tančit již na pokoji. Bezkompromisní ochranka, u vstupu do Tecnopolu, nám cvičenými hmaty osahala celé tělo a detailně prozkoumala obsah našich kapes. Kdybych si občas vysypal z kapes ten bordel, mohl jsem projít bez problémů :o) Laserovou megashow začal záhadný DJ Steve Angello, po něm přišel na řadu ten housový mág. Když nám v šest hodin přišlo, že už nám zvoní v uších více než při posezení u kostela v Porto Moniz, odešli jsme k nejbližšímu taxíku. Tou dobou přestal Daniel používat angličtinu a mluvil pouze svou rodnou němčinou, proto jsem nemohl rozumět, co říkal, když se snažil po celou dobu jízdy v taxíku zapnout svůj bezpečnostní pás. Vstávání do slunečného poledne nebylo pro naše hlavy vůbec příjemné a tak jsme šli naše problémy rozchodit do města a k oceánu. Oceán je u Madeiry rozhodně teplejší než u pobřeží Portugalska, to jsem měl možnost porovnat na vlastní kůži. Ponořil jsem své tělo do této slané vody na celých deset minut. Madeira je věčně zelený ostrov, kde svítí Slunce i za deště, po kterém se objeví na nebi duha. Madeira není místo jen pro bohaté turisty, ale i pro nás.

Rychlý sled událostí (1.5.)

Čas nabral poněkud rychlejší tempo. Od té doby, co jsme se vrátili z Madeiry se střídají návštěvy pláže s návštěvami domácích párty. Školu jsem měl od té doby pouze třikrát a profesor na Quality Management odvolal až do zkoušek všechny hodiny, tzn., že bychom tento čas měli věnovat tvorbě projektu. Ale jde to, když je venku každý den 24 stupňů ve stínu a oceán nabízí každý den nové a nové vlny? Mezi jednotlivými dny mi nestíhají ani schnout plavky. Vše opět začalo Velikonočním pondělím, u kterého jsme chtěli udržet českou a slovenskou tradici i v zahraničí, tři tisíce kilometrů od našich domovů. Holky dostaly, co si zasloužily a my taky, jako pomlázku jsme si nadělili s Petrem dvě flašky Portského, které nás doprovázelo celým teplým polednem. Pár dní po našem příjezdu do Lisabonu se navrátil z cest po Maroku i Milan. Jeho nadšení, ze země třetího světa, nešlo přehlédnout. Během několika minut vyskládal na stůl hromadu suvenýrů, které většinou stály jednotnou smluvní cenu. Podle všeho se na tržišti v Rabatu dá sehnat úplně vše. Od košile od Armaniho za tři eura, hodinek Rolex za čtyři i Hašiš, jehož cena láká do Maroka stále více turistů požitkářů. Ještě ten den jsme stihli Whiskey party u Daniela, kam přišli i noví lidé. Nicola z Francie, Sylvie z Německa a Stephen z Rakouska nezvládli naše tempo a po hodině odešli pít pivo do Bairra. Udělali chybu, protože nám ostatním se večer neobyčejně vydařil. Nedopitou flašku tvrdého pití z Lídlu jsme namixovali erasmáckým poměrem s Colou a vyrazili jsme do Screenu. Ten večer přežili jen ti nejlepší z nás. O několik dní později se vrátila i Raquel z Brazílie a náš all stars team byl opět kompletní. Druhý prázdninový týden se moc nevydařil, protože počasí nám nepřálo, ale pak se vše změnilo a od té doby jsem navštívil několik pláží v bezprostřední blízkosti Lisabonu. Autobusem z Praca da Espanha jsem si s Danielem zajel na Costa da Caparicu, což je nejdelší pláž u Lisabonu. Autobus tam jede něco přes třicet minut a pokud si koupíte lístky v pokladně, stojí vás jedna cesta pouze 1.30, v souhrnu to vyjde levněji než cestování vlakem z Cais de Sodre do letovisek ležících na pobřeží severně od Lisabonu. Do Estoril jsme si zajeli minulý týden s Petrem, a protože na této trase je mnoho zastávek, vymysleli jsme si hru, na každé z těchto stanic jsem požili trochu vína. Bohužel Estoril je pláž dvě zastávky před konečnou Cascais a tak se ukázala jedna láhev bílého, jako nedostatečné množství. Když se vrátila z Maroka i naše spolubydlící Agnieszka (bruneta), zajel jsem s ní do Cascais, kde jsem do té doby nebyl. Abych vám Čechům nezkazil pověst, vzal jsem s sebou i lahvičku portského. Buďto to víno začali šidit a nebo se děje něco se mnou, ale za hodinu vypadla z flašky poslední kapka a žádné známky opilosti. Agnieszka sice říkala, že něco málo cítí, ale to bylo spíš tím Slunkem. Jinak by to nebylo na škodu :o) Tam jsem potkal i jejího kamaráda Jacka (čtěte Jacka), s kterým se pohybovala po Maroku. Nejdřív mi nabízel svůj harém německých spolužaček, ale když viděl, že odolám a zůstanu se svou spolubydlící, pozval mě alespoň na večer na presentaci o Maroku. Když jsem s Agnieszkou prošel podvečerní Cascais a povečeřel dobrého jídla v nedaleké Indické restauraci, vydali jsme se za tmy domu abychom byli včas u Jacka, kam původně měly přijít i zmiňované Němky. Tento slib se ukázal jako lichý a tak jsme tam byli pouze ve třech až čtyřech, pokud počítám i jeho čínského spolubydlícího, který mě připadal naprosto zmatený, ale to mohlo být způsobeno i tou drobnou šikanou, co dostával s jistou pravidelností od svého polského spolubydlícího. Když se dopila moje Sangria, přišla řada na červené víno, když mi přišla chuť trošku cizí, chtěl jsem vidět flašku. Když jsem viděl tu pětilitrovou krabici, ze které to točí, bylo mi jasné, že se může lehce stát, že po večeru zůstanou na koberci záhadné fleky. U třetí dvojky této dobroty jsem nechal zbytek patoku pouze na nich. S hrdostí křičeli, že jsou Poláci a že právě oni pijou (chlastaji) nejvíc, upřímně jsem jim to přál. Když jsem si po dvou hodinách debaty v polštině, mezi těma dvěma, připadal jako kus nábytku, začal jsem přemlouvat mou spolubydlící, že v šest hodin ráno je už možná čas na odchod domů. Slíbila mi, že to promyslí. Když jsem ji pomohl z pátého patra po schodech na ulici před barák a opřel ji o zeď, řekla mi, že si není jistá nohama a že zůstane raději do odpoledne na této adrese. To už jsem ji spíše odezíral z očí, protože vedle nohou ji přestávala fungovat i řeč. A tak jsem ji pomohl zpátky do pátého patra a pak šel směle domů. V sedm hodin ráno jsem navštívil ještě bankomat z důvodu termínu na nájemné. Když jsem ulehal, měl jsem v břiše snad kameny. Myslím, že příště párty s těma dvěma, ze zdravotních důvodů, raději vynechám. A protože aby bylo na co zapomínat, udělali jsem si s Martinou a jejím kamarádem z Čech, Tomášem, výlet do Sintry. Metrem na Entre Campos a pak vlakem půl hodinky přímo do města, kde zůstalo spoustu původních portugalských památek, jako například impozantní zámek Palacio de Pena a nebo zbytky po Maurském hradu. Když nás přešel fyzický šok z toho šplhání do nekonečných kopců, dostali jsme další šok a to finanční. Vstupenka do Peni stojí šest, do přilehlé zahrady tři a půl a na druhý hrad stejná částka v eurech. Ale rozhodně to stálo za to a mohu směle doporučit. A protože v Portugalsku třešně nerostou, zůstanu dnes nejspíš doma a budu trochu trápit spolubydlící, která se před malou chvilkou vrátila a snad již střízlivá.

Našel jsem svou lásku (3.5.)

Bylo to nedávno. Šel jsem odpoledne, po škole, nakupovat do supermarketu nedaleko našeho bytu. Chodil jsem bezradně mezi regály, vybíral zeleninu a ovoce, kterou si udělám k večeři a najednou tam stála ona. Štíhlá, trochu snědá, trochu tajemná, správná velikost, akorát vzít do ruky. A tak jsem se po minutě přemlouvání zbavil veškerého ostychu a vyrazil směle za ni. Pořád tam stála a čekala na mě. Měl jsem strach, aby mě někdo nepředběhl, aby někdo u ni nebyl dřív než já. Vše mi hrálo do karet. Už v ten okamžik jsem věděl, že večer strávím s ní. A možná, že ne pouze s ní, ale s jejíma kamarádkama. Nestála tam totiž sama. Po chvilce zběžného seznamování a trošce nervozity jsem ji vzal do svých rukou. Měl jsem z ní tak dobrý pocit, že jsem ji začal ochutnávat očima, ale zároveň jsem se nemohl dočkat až si ji donesu domu a až si s ni doma vychutnám celý večer. Našel jsem svou lásku, jmenuje se Cristal a je to pivo vynikající chuti prodávané ve třetinkových lahvích a většinou v sadě po šesti. Tato sada stoji asi 1.54 eura, tzn., že poměr kvalita-cena, naprosto fascinující. A ta chuť. A ta chuť.:o)

Coimbra - město studentského festivalu a alkoholiků (11.5.)

V pondělí jsme se velice spontánně rozhodli, že vyrazíme v úterý ráno do Coimbry. Do města, které leží asi 2OO km severně od Lisabonu. Poslední týden tam totiž probíhal studentský festival, něco jako závěrečné oslavy úspěšného několikaletého studia. Coimbra je takový portugalský Oxford. Z dobrých zdrojů jsme věděli, že úterý je nejlepší den na návštěvu tohoto města, kde kromě univerzit, hospod, kolejí a pár kostelů snad ani nic jiného není. Především nás nalákal příspěvek v průvodci Lonely Planet, cituji: "Závěrečná část oslav Queima das Fitas konkuruje mnichovskému Oktoberfestu v největší spotřebě piva v Evropě. Během přehlídky se předvádí okolo 100 alegorických vozů a na každém z nich holduje pivu zhruba třicet lidí. Portugalské pivovary se snaží tuto akci využít ve svůj prospěch a předhánějí se v tom, aby mohly sponzorovat své vlastní alegorické vozy, a proto těmto vozům a jejich účastníkům zdarma poskytují v různé formě své pivní produkty. Celá slavnostní akce zakončení akademického roku se tak mění v divokou pitku. Vztahy mezi policií a studenty jsou překvapivě dobré, ale zatížení místních nemocnic je extrémní, především pokud jde o pumpování žaludků. Akce je zakončována tzv. křestem vodou, kdy absolventi jsou házeni do vody, respektive do Rio Mondega". Autobusem za deset euro z Jardim Zoologico nás čekala únavná tříhodinová cesta do města, které leží mezi Lisabonem a Portem. Po příjezdu jsme si dopřáli lehký oběd v místní kantýně na kopci, nedaleko studentské čtvrti. Za šest euro jsme dostali hromadu hovězích medium steaků, zvaných Picanha a k nim hranolky a brazilskou specialitu, rýži s fazolovou omáčkou. Tuto dobrotu jsme spláchli prvníma dvěma piváky Super Bock Green, s příchutí citrónu. Uvolněni jsme popošli pár set metrů dále do kopce až jsme došli na větší náměstí, kam nás více méně dovedl hluk velkých oslav, hluk pivního studentského festivalu. Atmosféra byla nepopsatelná. Na náměstí stálo několik alegorických vozů. Teda spíše několik kamionů, které byly polepeny takovou spoustou papíru a čehosi, že to vypadalo, jako by do města přijeli kolotočáři. Bylo něco málo po poledni, ale na ulici se kromě spousty lahví od piva, válelo i spoustu studentů ve svých typických slavnostních portugalských oblecích. Vypadalo to, jako kdyby spadla bomba na pláž plnou tučňáků. Každý natahoval své nedočkavé ruce přes obrubu kamionů na jejichž valnících bylo několik desítek obsluhujících studentů, kteří rozdávali, návštěvníkům festivalu, pivo, panáky, jídlo, vodu, prostě cokoli. A všechno zadarmo!!! Nezáleželo na tom jestli vůz stojí nebo jede. Výměnný proud fungoval neustále. Natáhneš ruku, dostaneš pivo, natáhneš druhou, dostaneš panáka. Záleželo na tom, který sponzor (pivovar apod.), se u toho určitého vozu angažoval. A tak se lehce stalo, že někteří z nás natáhli ruku, a do ní dostali místo piva, kondom nebo sušenku. Když se konvoj kamionů rozjel, začal se pohybovat i dav kolem něj. Vše bylo, jak v české alkoholické pohádce. Všude spousta alkoholu a jídla a všechno zadarmo. Za průvodem opilých studentů se rozjela flotila několika popelářských vozů a čety uklízečů. Během několika minut se na ulici, a nejen na ni, ocitlo pár tun odpadu. Bylo to, jak když na poli traktor vyorává brambory a ty nesklizené za ním uklízí parta dobrovolnic z nedaleké vesnice. Nevím jestli to byl záměr, ale zdejší zdravotní záchranná služba evidentně zavedla kyvadlovou dopravu mezi nemocnicí a aktuálním místem průvodu. A protože na této pouti chytly i dva kamiony, za některou sanitkou se občas objevili i Bombeiros (hasiči). Poslední vůz, který se vznítil, se podařilo nějakému dobrovolníkovi uhasit pár lahvemi piva. Sám vypadal na to, že ho to dost překvapilo. Osobně jsem tomu všemu nějak nemohl uvěřit. Stál jsem nehybně na místě a snažil jsem pobrat všechny ty informace do hlavy a občas i do kapes :o) Byl to Ráj na zemi. Po západu Slunce jsme se vrátili zpět na nádraží neb někteří z nás vyhledávali po celou dobu pouze kamiony sponzorované Smirnoffkou a Absinthem. Další den, který se vydařil byl za námi.

Do školy už jen z nostalgie (2.6.)

Přes měsíc jsem se nedostal k tomu, abych napsal několik posledních řádků tohoto deníku. Patrně na mne doléhá portugalské životní tempo a chuť do práce. Poslední dny a možná i týdny byly trochu jiné než ty před tím, byly naplněny školními povinnostmi. Jestli jsem přípravě na každý předmět věnoval tři hodinky, tak je to hodně. U některých předmětů nebyla příprava na zkoušku nutná neboť zkouška byla typu open book, což znamená, že je povoleno mít u sebe všechny poznámky ba dokonce i knihy. To byl případ Quality Managementu, kdy nás posadili do velkého sálu, dali nám pár papírů, zadaní a tři hodiny na vypracování. Věděl jsem, že se moc nemusím snažit, protože na tento předmět jsme zpracovávali projekt ve smyslu hodnocení evropského přístupu k řízení kvality. A protože naše prezentace byla tak trošku jiná než ty ostatní, očekával jsem štědřejší klasifikaci ze strany profesora. Většina zkoušek se tu totiž skládá ze dvou a více částí, kdy ta první obsahuje prezentaci vlastního projektu nebo čehokoliv, co stáhnete z internetu a ta druhá písemný test. Vzhledem k tomu, že každá z částí je maximálně hodnocena padesáti procenty celkové známky, není problém špatně udělaný test doplnit body z hodnocení prezentace. Na "D"éčko tu stačí mít deset a více bodů celkového hodnocení, to znamená, že jste prošli a můžete se začít učit na jiný předmět a nebo jít do hospody. Další v pořadí byl Forecasting Methods čili něco jako Statistika, ale s výborným učitelem, takže jsme si neúspěch nepřipouštěli. Poslední dvě hodiny s námi probíral různé možnosti, co by se mohly vyskytnout u zkoušky, samozřejmě s nějakou kosmetickou obměnou. Na tento test byly dvě hodiny, ale někomu stačila i hodina a opravdu i přes jeho délku s ním nebyly větší problémy a když ano, tak pomůže ochotný soused :o) Téměř recesi jsme si udělali ze zkoušky z portugalštiny. V tom jazyce se bojím i pozdravit a pani po nás chtěla snad čtyři časy, dvě stránky nepravidelných sloves, znalosti základní konverzace a slovní zásobu zhruba 500 ti slovíček. Když jsem zjistil, co bych se musel za ten den všechno naučit, rozhodl jsem se radši vytvořit univerzální tahák na všechno. Trápil jsem se s ním tři hodiny v univerzitní knihovně, pak jsem ho řádně založil do kalhot a šel jsem na zkoušku, která trvala opět tři hodiny. Jak jsem již napsal, byla to recese a tak, co jsem neopsal z taháku nebo ze sousedství, jsem si musel domyslet, což nebyl problém, protože test a článek v testu byl i tak sestaven. Snad největší obavy ve mě vzbuzoval Marketing. Projekt na tento předmět pocházel především z hloubky mé choré mysli neboť Portugalec, který nám měl být nápomocen při překladu všech materiálů se jaksi vytratil a tak jsme se mohli pustit do překladu sami a nebo projekt pojmout s trochou fantazie. Není třeba dlouho tápat nad možností, kterou jsme zvolili. Nadhodil jsem jasný scénář, na kterém jsem se podílel především já a Lucka. Číňan Junyi He přispěl pár nesmysly, které jsme ze zoufalství zařadili též. Mimochodem, bez Portugalce, nás bylo v týmu pět. Na konci všeho vzniklo třicet stránek absolutních slátanin, které když byly zavřené a ležely na lavici, vypadaly celkem dobře. Profesorku Carmen Lages naše prezentace upoutala natolik, že nám věnovala celou hodinu a půl. To mě vůbec nerozhodilo, protože asi na třicet svých otázek si odpověděla sama a na zbytek z nás dostala stejně jen lži. Písemná zkouška z tohoto předmětu byla taky na tři hodiny, ale zadání a výsledky se jaksi dostaly mezi nás již dva měsíce předem. Jednalo se o písemnou zkoušku typu Case Study. To znamená zadání a informace o trhu a firmě a vypracovat např. plán segmentace, targetingu a positioningu, plus nějaké SWOT analýzy, výpočet Value in Market, Volume in Market, predikce na rok dopředu s ohledem na zvýšení prodejů či inflace. Ukázkové příklady nám ukazovala též na posledních dvou hodinách. Tato zkouška byla překvapivě s bedlivým dohledem, takže jsem se s tahákem dost trápil, což způsobilo mou drobnou nervozitu. Do dnes mi není znám výsledek z této zkoušky, jinak všechny ostatní jsem složil.

Pepa slaví (2.6.)

Nadešel den, kdy i já jsem se dočkal okamžiku, kdy se můj život přiblížil o rok blíže ke smrti. 26 mi bylo sice 23. května, ale vzhledem ke zkouškovému období jsem se rozhodl pro oslavu až s poslední mou zkouškou. V Lisabonu je jeden ohromný park, zvaný Monsanto, kde je instalováno na stálo několik velkých grilů i s vodovodní přípojkou a nařezaným dřevem. Vybral jsem jeden, který byl velmi blízko autobusové zastávce. Všechny erasmáky jsem obvolal po internetu lákavou pozvánkou, jenže jsem nepočítal s tím, že den před tím byla jiná party a většina lidí se probudila až pozdě odpoledne, takže jsem další týden sbíral jen omluvy a další opožděná blahopřání. Nakonec na mou oslavu do přírody přišlo 20 až 25 lidí. Přišli i tací, od kterých jsem to nečekal jako např. Meghan, Kornelia a lidi, které jsem ostudně ani jménem neznal. Pro každého jsem si připravil welcome drink (Whiskey a Cola v dobrém poměru), ale protože nepřišlo zase tolik lidi, kolik jsem očekával, uvítacích drinků jsem si dopřával především já a to nebylo dobře. V parku bylo krásně. Teplé počasí, občas zavál vánek a perfektní výhled na celé město a k tomu všemu vůně opékaného masa a klobás. Kuchařem se sám zvolil Tilen a dělal to výborně. Číšníkem byl každý druhý. Teplé počasí a ostrá Whiskey udělala své. Začínali jsme něco po druhé, ale už v pět jsem se cítil jako pták. Nejen Red Bull, ale i Whiskey za pět euro dává křídla. Když mi kluci zabalili tašku s nedopitky už jsem nebyl pták, ale spíš Orel. Zase další narozeniny, kdy jsem to přehnal s chlastem. Naposled si pamatuji autobus a gejzír z piva, které jsem rozhodně neotevřel otvírákem. Vím, že by se sem hodilo napsat podstatně více, ale kde není život ani smrt nebere. Tak snad jen uvedu stručný seznam lidí, kteří přišli, teda alespoň ty, na které si vzpomínám. Já, Zuzana, Petra, Martina, Bára, Elen, Kornelia, Meghan, Ania, Ana, Milan, Raquel, Daniel, Petr, Tilen, Peter, Lucka, Katka, Jiřina, ...

Trochu i té kultury (8.6.)

Před pár dny přijel další návštěvník z Prahy, který se dověděl o zdejším bohémském životě několika erasmáků a tak chtěl pro jistotu začít velmi bohulibým programem a to návštěvou města a případně i muzeí. V zásadě jsem nebyl proti, protože ačkoliv zde žiji již pátým měsícem, stále jsem nestihl shlédnout několik podstatných věcí, které byly postaveny nebo jsou vystavovány v Lisabonu. Petr přijmul můj program a vyrazili jsme pěšky z našeho bytu na Marques de Pombal, pak dále Avenidou de Liberdade dolů na Rossio a pak na Praco de Comercio. Odtamtud podél řeky několik kilometrů přes Cais de Sodre, Santos, Docas až k mostu dvacátého pátého dubna (velký červený), pak dále až k Torre de Belém. V nohách jsme měli snad dvanáct kilometrů a tak bylo na čase okusit trochu místních rybích specialit. V jídelním lístku se nám prst zastavil na mečounovi. Ryba to byla chutná, ale člověk se ze zdejších porcí dosyta nenají. Den před tím jsme zkusili Peixe Espada, ale výsledek byl stejný: ryba, salát a jeden brambor. A protože v ten den jsme stihli památky jen zvenčí, úkol se protáhl i do dalšího dne. To byla neděle a v neděli většinou mezi desátou a druhou odpolední nemusíte platit v památkách a muzeích vstupné. Podívali jsme se do Torre de Belem, což jsme si mohli odpustit, protože tam opravdu nebylo nic k vidění. Dále jsme navštívili Námořní muzeum, kousek od náměstí v Belemu, jehož expozice byly pozoruhodné. Zavítali jsme i do Archeologického muzea, které v nás již takové nadšení nevyvolalo.

Svátek svatého Antonia - 12.6. (13.6.)

Opravdu nevím, čím by měl být tento den tak zvláštní, nicméně každý, kdo se mi o tomto svátku zmínil o něm mluvil, jako o největší akci roku. Půl milionu lidí v ulicích, přehlídky, průvody, stánky s grilovanými sardinkami a velké procesí Alfamou, samozřejmě nesmím zapomenout na značný význam alkoholu. Večer to byl opravdu úchvatný. Uličky v Alfamě byly plné lidí a projít šlo jen s největším úsilím. A protože se v ten den hrál náš zahajovací zápas na mistrovství světa proti USA, byl jsem již tak značně posílen významnou dávkou dobré nálady :o) Opálený Pepa, s českou vlajkou na zádech, kráčel neprůchodným davem, ovšem vždy s pivem v ruce. Po cestě jsem potkal spoustu Portugalců, kteří se mnou velice rádi diskutovali a nejen o fotbale. Každou chvilku jsem z nějakého rohu slyšel "Checo, Checo,  Republica Checa". Portugalci jsou opravdu blázni do fotbalu a tak se rádi chlubí znalostmi o českých hráčích, po čase už jsem je raději ignoroval, protože bych se přes ty všechny interview ani nenapil. Ve stejný den se s námi loučil i kamarád Daniel. Den na to odjížděl zpátky do Německa a tak chtěl říct sbohem každému z nás. Já jsem se toho okamžiku nedočkal neboť jsem se ztratil kdesi v davu, tedy společně ještě s Aniou, které chybí jakýkoliv sebemenší náznak orientačního smyslu. Nakonec, když jsme usoudili, že šance najít ostatní je mizivá, rozhodla se jít domu. Na cestě jsem ale spatřil dlouho frontu na trajekt, který jezdí na druhou stranu řeky do Alamedy (Cristo Rei). V mé opilecké hlavě utkvěla myšlenka, že na druhé straně řeky musí probíhat nějaká strašlivá akce. Ovšem po vylodění jsme poznali, že to byl poslední trajekt této noci, který jel tímto směrem a že to byl i důvod té dlouhé fronty. Byli jsme odříznuti od všech oslav, na této straně řeky bylo mrtvo a další trajekt jel až v 5:20 ráno. Tak říkám "Anio, jdeme nahoru na Cristo Rei a tam se vyspíme na lavičce". Jenže cesta na Cristo Rei je dlouhá, klikatá a hlavně do kopce a tak, když jsme se po půl hodině rychlé chůze zastavili na vrcholu kopce, jediné o čem jsem snil byla postel a tři lahváče u ni. Další překvapení přišlo, když jsme obešli celý areál a poznali jsme, že všude je vysoký plot, v lepším případě vrata. Nicméně z dobré nálady jsem neztratil ani píď a po shlédnutí několika Bondovek a amerických akčních seriálů jsem se rozhodl, nadnesl jsem myšlenku, obejít plot zezadu, kde není vrátnice a nenápadně se infiltrovat na pozemek nesmyslně obehnaný plotem. A důvod byl jediný, dostat se k lavičkám, které byly před památníkem (před mega sochou Krista). Skočil jsem na ocelový třímetrový plot ukončený bodáky a Ania mě následovala, akce začala. Chvilku jsem se jen vzpíral a prsty hledal vhodné uchopení a polohu mezi oky drátěného plotu, vlajku na zádech mi stále čechral vítr. V tu chvíli pronesla Ania trapnou poznámku, že jsem jako czech superman, to ještě nevěděla, co bude následovat. Překvapila mě svou hbitostí, i když minimálně minutu zůstala obkročmo na plotě a za podivného sténání nevěděla co dál. Já jsem pořád visel na legální straně plotu. Abych nezůstal zahanben, vyšvihl jsem se nahoru, nastal problém. I já jsem uvízl na rozhraní dvou stran a pod sebou jsem měl několik ostnů, které jsem cítil i přes své nové letní kalhoty za třicet euro. Když jsem se odhodlal i s druhou nohou překročit tuto zásadní hranici, zachytila se mi tkanička o osten, stejně jako nohavice od kalhot a vlajka. Bylo mi pomoženo a i já jsem se octl na druhé straně. Pomalu jsme vyšli vysokou navážku sypké hlíny a vstanuli jsme v areálu, kam smějí turisté pouze ve dne. Asi minutu jsme se kochali naším úspěchem. Pak přišel ten zlom, dostavil se ten zvláštní pocit, že něco určitě není v pořádku a taky že nebylo. Kdesi na druhé straně jsem zahlédl dva stíny, které se rozběhly směrem k nám. Nemusel jsem dlouho přemýšlet a bylo mi jasné, že ty stíny brzo začnou štěkat a možná i kousat. Hlavou mi proběhlo několik novinových článku a zakousnutých lidech vlastními psy. Vybídl jsem Aniu k ústupu, možná jsem ani nemusel. Seskočili jsme spontánně z navážky se záměrem rychle dosáhnout plotu a provést tu složitou přelézací akci znovu, ale na druhou stranu. Když si Ania po nepovedeném seskoku zvedla obličej ze země, rychle se zorientovala a zkušeně skočila na plot, tak aby byla v bezpečí. Psi sice byli již u nás, ale patrně se nás báli, stále jen štěkali. Nicméně závratnou rychlostí jsme se přesunuli do bezpečí na druhou stranu. Svátek svatého Antonia nám přinesl několik šrámů, modřín, spoustu vzrušení a Anie i roztrhlé kalhoty. V ten den bylo skóre 3:0 pro Česko avšak 1:0 pro psy u Cristo Rei, pomalu střádám plán na zdařilou odvetu :o)

Sbohem a šáteček, sbohem všem dej (17.6.)

Včera proběhla další ze série goodbye parties, tentokrát Američana Paula. Poslední dva týdny se tu, v podobě poslední pařby, rozloučilo snad už dvacet erasmáků. Je to velice náročné pro ostatní erasmáky, protože tento život se dá provozovat jen s největším vypětím všech sil. A bude to hodně náročné i pro mě, protože odjíždím mezi posledními a tak mi určitě žádná z těchto událostí neuteče. Nedá se zapomenout na jednu z posledních rozluček, která byla v americko-řecké režii. Matthew kalil a Angelo míchal drinky. Jejich přízemní byt měl malou předzahrádku s oknem do kuchyně, které se samozřejmě přestavělo na barovou přepážku a používalo se jen to nejostřejší střelivo a v dobrém poměru. Američané se zde drží své národní zásady "zničit a utéct". Jejich goodbye parties mají ten jediný účel, zničit byt a pak se na poslední dvě noci přestěhovat k někomu jinému. Nesmím zapomenout, že pravidelným nezvaným hostem, těchto divokých chlastaček, je lisabonská městská policie. Tento spolek ochránců veřejného pořádku má zvláštní talent, vždy přijít v nejlepším, jako včera. Pár desítek minut po našem příchodu k Paulovi přišel i pár ve slušivé černé. Naštěstí jsme se pak stihli přesunout posledním metrem (v 1:00) do Bairra a dokonat, co jsme začali, opít se :o) Který byt bude na řadě teď?

Surfing in Portugal, Pepa "Lord of the Waves" (26.6.)

Jako každému, tak i mě, minulý týden, přijeli navštívit kamarádi z Česka (Radim a Martin). Jejich tužbou bylo celý týden surfovat. A protože v Česku zatím nemáme moře, kde by se mohli na tento úkol předpřipravit, bylo nezbytně nutné si vzít na tento sport lektora. Zaplatili jsme si čtyři lekce surfování na Costa da Caparica za 45 euro v Escola de Surf, Associacao de Surf (www.ascc.pt). V onen týden byly pro surfování skvělé podmínky, vlny dosahující výše až tří metrů a s dobrou frekvencí, slunečné počasí až do večera a pak, během týdne nejsou pláže tak plné, jako o víkendu. Předpověď situace pro surfování lze najít na www.windguru.cz. Jako každý suchozemec ze Střední Evropy i já jsem měl ze začátku strašné problémy se zvládnutím základů tohoto oblíbeného vodního sportu, ale později jsem poznal, že tento koníček není určen pouze pro drsné chlapy, ale i pro šikovné portugalské dívky, které řežou rozbouřené vlny Atlantiku, jako já na kole chodníky ve Stromovce. Všechno to začalo s naším instruktorem Pedrem, který když pochopil, že jsme z Česka, začal nám věnovat speciální pozornost pro neohrabané. Náš výcvik totiž probíhal ve stejné době, kdy nám tak skvěle vyšly zápasy s Ghanou a Itálií. Celý výcvik probíhá rozcvičkou na zahřátí a to v neoprenu a pak teoretickou přípravou. Ze všeho nejdůležitější je, co nejdále se držet od kamenných valů a hlavně, co nejdále od ostatních nešikovných surfařů, rány v hlavě se totiž hojí strašně pomalu. Nejvíc energie strávíte tím, že se budete snažit dostat přes tříštivé vlny dále na moře. Většinou, když uděláte tři kroky dopředu, tak vás vlna vrátí čtyři kroky zpět. Když se vám to na x-tý pokus povede, otočíte se s prknem zády k vlnám a čekáte na tu správnou vyvolenou. Tu spatříte a začnete rychle pádlovat rukama, pak když ji chytnete zádí prkna, musíte v sekundě vstát a udržet rovnováhu a už jen řídíte směr a vezete se. To je ovšem ideál, kterého jen tak nedosáhnete. Ale není nad ten pocit, když si vás vlna vezme třeba i ze špatné strany a pěkně si s vámi pohraje, vy nevíte, kde je nahoře a kde je dole, znáte jen to pravidlo "ruce přes hlavu", aby vás prkno nepraštilo mezi oči. Kdo nezkusil surfovat, neví co je to síla oceánu, neví co je to mít slanou vodu v nose, plicích, žaludku, uších, očích, atd... Surfování je sport, kterému propadne každý, každý kdo má rád průzračnou vodu oceánu, smrtící sílu vln, adrenalin v krvi a obdiv nechápajících žen :o) Po třech dnech kurzu jsme byli schopni surfovat přibližně takto.

Poslední rozlučka (27.6.)

Poslední večeří, posledním přípitkem, poslední pitkou a poslední party se s námi, nebo spíše se mnou a spolubydlícími z druhého bytu, rozloučili Milan, Zuzana a Martina. Rozhodli se již před měsícem odjet koncem června domů. Začátkem července již budou pít jen české pivo a ke komunikaci používat výhradně češtinu. Po 30. červnu tady zůstávám již téměř sám, jen s pár erasmáky, kteří mou společnost nikdy nevyhledávali a já nevyhledával tu jejich. Čili mam v plánu trochu cestovat po městech, kde jsem ještě nebyl, chodit na pláže, kde jsem byl už tisíckrát a případně se vnutit na pařby těch, které jsem zmínil výše :o) Rozlučka začínala ve vedlejším bytě, kde teď zůstávají bydlet pouze Charlotte, Amy a Maddy. Hudba hrála nahlas, pod prázdnými lahvemi od alkoholu se prohýbal, již tak špatně vypodložený, stůl a holky ukázaly, že prožívají svá nejlepší léta. A protože se s námi chtěla rozloučit i Ania, která taky odjížděla, na její prosby jsme se přesunuli do Loftu, diskotéka, kde je v sobotu volný vstup. Noc byla tak náročná, že Radim s Martinem zapomněli na jejich ranní odlet do Prahy a check in stihli opravdu v poslední minutě.

Vykradli nás aneb portugalský čmoudi si polepšili (28.6.)

Poslední dobou, kdy je velmi těžké najít rozdíl mezi dnem a nocí, mezi stavem bdělosti a spánku, mezi střízlivostí a opilostí se začal krátit čas pobytu v této zemi pro Milana, Zuzanu a Martinu, kteří měli koupenou letenku na 28.6. z Porta. Letí totiž přes nízkonákladovou společnost Ryanair, která má odlety pouze z Porta nebo Fara a létá jen do Brna nebo Bratislavy. Cena cesty je ovšem poloviční oproti mé volbě letět přímo z Lisabonu do Prahy za 160 euro a to jsem našel tu nejlepší cenu u lowcost společností. Poslední večer, kdy spolubydlící balili se začaly objevovat zprávy, že se tuto noc chtějí loučit i Tina a Tilen ze Slovinska. A protože jsme museli ráno vstávat na autobus do Porta, který jel v sedm, chuť na další rozlučku byla rozporuplná. Ale nakonec to dopadlo tak, že jsme se sebrali jako většina a před jednou hodinou ranní jsme vyrazili do Bairra na posledních pár panáků. Noc měla obvyklý průběh, ale nečekaný závěr. Když jsme se za dvě a půl hodinky vrátili domů, že si ještě alespoň na dvě hodiny lehneme, všechno bylo naprosto jinak. U bytu, kde bydlel Milan, Martina, Petr, Charlotte, Amy a Maddy, byly vylomené dveře a v každém ze šesti pokojů jenom spoušť. Převrácený nábytek, vytahané prádlo ze skříní a samozřejmě všechna elektronika pryč. Nejhůř dopadl asi Petr, kterému ukradli překvapivě i plavky. Policejní protokol vyčíslil konečnou škodu na částku přesahující deset tisíc euro, ovšem k tomu je třeba připočíst ještě notnou dávku psychické újmy. Poslední noc v Lisabonu, pár hodin před odjezdem a tohle neštěstí. Později se pochlubila Charlotte, že má podezření na jednoho z jejich milenců. Portugalec, který ji celou noc lákal pryč z bytu nakonec na sjednané místo nepřišel a ani na další telefonáty nereagoval. Shodli jsme se na tom, že to nebyla náhoda, ale tip. I takto nebezpečný může být sex s Portugalcem. Děvčata z druhého bytu mají tak pestrý sexuální život, že kdyby za to dostávaly peníze, vrátí se domů jako milionářky. Mezi jejich futry prošly již davy Portugalců, Italů a Brazilců jejichž pověst věčných nadrženců mohou potvrdit spolubydlící, kteří spávali na druhé straně stěn neřestných pokojů. Bez nálady, spánku a několika již ztracených věcí jsme vyšli z našeho domu směr autobusové nádraží. Pro Milana, Zuzanu a Martinu to byla poslední lisabonská noc. Co čeká nás ostatní?

Porto-skvělé město do pohody (30.6.)

Položte mi otázku "nejlepší město v Portugalsku?" a odpověď bude znít více než jednoznačně, "Porto". Dojmy z tohoto města jsou ve mě ještě do teď a dlouho ve mě zůstanou. Po nevydařené a dobrodružné noci jsme se vydali do Porta. Odjíždějící měli koupenou letenku na odlet z Porta, pro ně to bylo nezbytné. Já a Petr jsme jeli pouze jako doprovod, ovšem s jasným cílem, vypít co se do nás vejde. Všichni ještě prožívali hořký dozvuk nemilých zážitků, které se přihodily tuto noc, ale vše se snažili brát s humorem a nebo spíš ještě byli pod vlivem omamných tekutých látek, které z nich, za poslední tři dny, neměly šanci vyprchat. Autobusem ze Jardim Zoologico jsme se za 13 euro a asi 4 hodinky dostali do nejslavnějšího města Portugalska. Autobusové nádraží tomu však nenasvědčovalo, v první chvíli jsem si myslel, že se řidič zmýlil a dovezl nás místo na sever, tak na jih, na Africký kontinent. Až když nám byl nabídnut výhled před vjezdem do autobusového nádraží, bylo nám jasné, že jsme na správném místě. I v Portu se o památky moc nestarají, ale oprýskaná omítka na domech, opadané dlaždičky (azulejos) a ulice vedoucí chaoticky nahodile městem vytváří celkově příjemný dojem, protože máte pocit, že jste součástí minulosti a že vše je naprosto tak, jako před stovky let. V Lisabonu, když spadne starší dům, většinou ho v této historické zástavbě nahradí nějaké prosklené umění z 21. století. V Lisabonu domy padají a jsou bourány velice často, v Portu tomu tak není. Zástavba je zde kompaktní a tvoří jeden historický komplex obytných domů, kostelů, chrámů, klášterů, vyhlídek pro turisty a vzrušujících ulic, kde se můžete zastavit v některé z četných kaváren na šálek kávy nebo něčeho jiného. Porto je rozděleno řekou Douro na dvě části, které spojuje známý železný most. Vlastně spojuje starou část s tou novou. A nás v každém případě zajímala hlavně a především i ta nová neboť v ní se skýtá od nábřeží až po vrchol kopce několik representativních sklípků firem, které se v Portugalsku živí výrobou bájného Portského. Milan, jako zkušený návštěvník tohoto města, měl již od poslední návštěvy dobrého pomocníka a to mapu všech vinných sklípků, včetně těch, ve kterých je degustace zdarma, opakuji zdarma, pro všechny Čechy ještě jednou, zdarma! Mám v sobě ten příjemný pocit spokojenosti a dobře odvedené práce, když mohu konstatovat, že jsme tvrdě dřeli na tom, abychom žádný z těchto sklípků nevynechali. Samozřejmě toto všechno je marketingový tah společností směrem k opilým potencionálním zákazníkům. Kdybych já se měl rozhodnout, kde si otevřu firmu s Portským, tak až úplně na kopci, kam mi budou chodit již napití hosté od řeky nebo z dřívějších degustací a já budu už jen sklízet to ovoce. Napitý zákazník sáhne do své peněženky vždy a my jsme to v ten den udělali hned několikrát ačkoliv jsme to neměli vůbec v plánu. Výlet se mi tím o něco prodražil, ale nelituji. Zábava to byla skvělá a kdybych měl tu možnost, jistě se ještě někdy do Porta vrátím. Nejen degustační salonky byly representativního typu, ale samozřejmě i ta milá obsluha, která se nás vždy ptala na naši národnost. Průběh degustací byl velice podobný u všech firem. Přišli jste, posadili jste se, přinesli vám několik číší, do kterých vám nalili půl deci jednoho druhu Portského a do druhé zase jiný druh, k tomu následoval rychlý výklad, který jsme slyšeli v ten den snad desetkrát. Když se dopilo, následovala exkurze a po exkurzi mezi uskladněnými sudy se stoletým Portským byla na řadě druhá část degustace. Ještě štěstí, že v Portugalsku vynalezli tolik druhů odrůd a typů tohoto skvělého moku, který jsem si tak oblíbil a vybudoval jsem si na něm chronickou závislost. Společně se západem Slunce skončily i degustace, sklípky a salonky se zavřely. Po osmé hodině jsme šli s Petrem doprovodit zbytek na metro a nebo spíš na tu tramvaj, která podjíždí část města směrem na letiště. A protože autobus zpátky nejel, tak, jak jsme si představovali, prošli jsme ještě kus nočního města a vypili jeden z Petrových suvenýrů, akorát už nevím jestli to bylo Porto White, Ruby a nebo Tawny :o)

Ordem e progresso (7.7.)

Ordem e progresso je heslo uveřejněné na brazilské vlajce. V zásadě to znamená "pokrok a pořádek" což zní, v souvislosti s touto zemí, poněkud ironicky a spíše jde o zbožné přání tamní vlády i lidí. Pokud otevřeme otázku Ordem e progresso v portugalském prostředí, zjistíme, že tyto dvě země mají něco málo společného. Vztah Portugalců k pořádku kdekoliv, kdykoliv je téma na celou knihu. Kdyby v Portugalsku nepracovalo tolik  celoročních brigádníků z Angoly a Mozambiku, asi by se Portugalci učili surfovat na hromadách odpadků místo na čistých vodách Atlantiku. Kupodivu úklidové služby pracují v této zemi velmi schopně a tak to jediné, co najdete na chodníku, budou ty hromádky od domácích mazlíčků, kterých tu je, podle toho slalomu na chodnících, víc než lidí. Na druhou stranu toto neplatí pro celé Portugalsko, je to spíše zásadní problém trochu špinavějšího Lisabonu. Co je na pochvalu, všude je spousta odpadkových košů, popelnice se vyváží pravidelně a na veřejných prostranstvích a v parcích se snaží město udržovat pořádek. Trochu jinou otázkou je klid. Když pozorujete beznadějně zacpanou ulici kolonou aut, které čekají před křižovatkou, můžete si být jisti, že se vždy najde pár horkých hlav, které začnou hystericky a nesmyslně masírovat klaksony u svých aut. Portugalci nerozeznávají červenou a zelenou. Pochybuji, že je většina populace v Portugalsku barvoslepá. Pokud jde chodec přes silnici, červená znamená to samé, co zelená a portugalští řidiči se s tím naučili žít. I když někdo přechází na místě, které pro toto nebylo vyznačeno, ještě se mi nestalo abych viděl, že na někoho někdo troubí. Prostě žádný stres. Když ušetříte čas tím, že přejdete na červenou a nebude čekat až tam blikne ta správná, můžete si být jisti, že ten čas stejně strávíte čekáním na metro nebo autobus. Žádný stres. Když pak půjdete do supermarketu na nákup a podaří se vám projít těmi uličkami mezi regály, ve kterých se válí celé dny vyskladněné zboží, dojdete například k chladícímu boxu s masem, které si budete vybírat s nohama v louži, protože zařízení není zcela v pořádku a prostě teče a nikoho to netrápí. Žádný stres. Mysleli jste si, že Praha má problémy s parkováním v centru? Měli bychom se učit od Portugalců, oni jsou schopni zaparkovat úplně všude i to je důvod proč zdejší chodníky neplní svou obvyklou funkci, ale většinou jsou používány jako dočasná parkoviště. Policie to nijak neřeší, žádný stres. Může se stát, že policie nebude nijak stresovat ani v případě, že v nočním Lisabonu přijdete o některou ze svých osobních věcí. Prostě druhý den si přivstanete a půjdete si do bazaru koupit svůj mobil zpátky a nebo do bankomatu vybrat peníze, které jste, noc před tím,"ztratili". Pojmu-li heslo "pokrok", není mi dost dobře jasné, co by to mělo v Portugalsku signifikovat. Jestli je to ta země, která bude mít věčně nataženou ruku, jako ti všichni žebráci, které tu potkáváte na každém rohu, autobusové zastávce, v metru, kdekoliv? Ale možná pokrok správným směrem by byl, pokud by v Portugalsku vybavili každou toaletu i prkénkem. 80 procent mís v této zemi totiž postrádá tu důležitou vrchní plastovou část, která by se měla nacházet mezi vaším tělem a tím studeným a špinavým porcelánem. To už by bylo snad lepší za těma dveřma najít jenom díru v zemi. Pokud porovnáváte Portugalsko se zeměmi více na jihu a nebo hodně dále na východě, panuje zde klid a pořádek. Pokud toto srovnání provedete s kýmkoliv jiným na Západě, již si to nemyslíte.

Samotář z Lisabonu na cestách (8.7.)

Již týden jsem tady téměř sám a tak chvilku trvalo než jsem si na tento pocit zvykl, ale po několika dnech se mi podařilo objevit nové kamarády/ky a tak se mi zábava nezabrzdila, ba dokonce už i trošku koketuji s myšlenkou, prodloužit si o něco pobyt, ale to bych musel zásadním způsobem přiškrtit své spotřební návyky. Před několika dny, kdy jsem s Riccardem zašel do místního vyhlášeného a nevšedního podniku, Chapita, začal můj noční život opět dávat smysl. Chapito je restaurační multikomplex kdesi v Alfamě s vyhlídkou na město. V několika úrovňových terasách tam najdete vše, co k nočnímu životu potřebujete. Bary, restauraci, cirkusovou školu, Hawai klub, internetovou kavárnu nebo i šmajchl plac. Při odchodu jsem potkal Italku Elenu, kterou jsem znal již dříve, ale nikterak dobře. Tahle Sardiňanka odjíždí příští týden a tak se schyluje k jedné velké goodbye party, kterou budu mít já a asi dalších pět Italů. Včera jsme vyrazili na jednu ohlášenou hudební párty do divadla poblíž Praca de Espanha. Elena přivedla i svou hodně příjemnou portugalskou kamarádku Cristinu, která je původem ze Setúbalu. Co na to říct. Už doma jsem dopil zbytek Vodky, který v té lahvi nevypadal vůbec dobře a pár piv na žízeň mou náladu, taky dobře nastartovalo. Objektivně musím říct, byl jsem rád, že holky mluví anglicky, protože Vodka mi vylepšila opět mé komunikační schopnosti. Kromě plynulé angličtiny jsem si s sebou vzal i milionářskou náladu a tak jsem hodil holkám lehký sponzoring. Včera mi to přišlo strašně zábavné. Dnes, když jsem se podíval do peněženky, již nikoliv. Ale co na tom, že jsem propil cestu do Mafry, stejně jsem změnil plány. Zítra, jestli domluva platí, bych měl jet na výlet do Setúbalu, obhlídnout místní rajské pláže a život ve městě, které je vzdálené jen pár kilometrů na jih od Lisabonu. Od 30.6. prvních pár dní tu bylo ošklivé počasí, ale po několika dnech se umoudřilo a opět přišla horka a nebe bez mraků a tak jsem opět začal chodit na pláž a i trochu cestovat. Cestovat po Portugalsku sám není tak špatné, jak jsem si myslel. Akorát mám občas problémy se dostat z bytu, přeci jen, když člověka nikdo nenutí a nepomůže mu se vstáváním nebo z koupelny :o) Dal jsem si jednodenní výlety do měst a míst, která jsou uvedena v mém průvodci jako zásadní pro vidění v této zemi plné překvapení. Také jsem zjistil, že cestování vlakem, pokud máte kartičku Euro 26 pro mládežníky, vyjde o něco levněji než cesta autobusem, který má kolikrát hrozné odjezdy (třeba i v sedm ráno a pak až večer). Zatím jsem tedy byl v Óbidos, městečko jež je proslulé svými starobylými domky uvnitř opevnění, které spolu s hradem na kopci, obklopuje celé toto město a činí ho tak v Portugalsku unikátním. Autobus jezdí z Campo Grande a cesta trvá něco přes hodinu. Na prohlídku Óbidos vám budou stačit dvě hodinky i s obědem. Včera jsem byl v Tomaru. Město dvě hodiny od Lisabonu, které je zajímavé zbytky Templářské pevnosti z dvanáctého století. Jinak jsem se zde začal po třech hodinkách nudit, zachránil mě až vlak, který na rozdíl od autobusu, jezdí do Lisabonu každou hodinu. Něco málo o této díře, cituji průvodce Berlitz: Hlavní atrakce se nacházejí na kopci nad městem. Z jeho zalesněných výšin přehlíží město templářská pevnost Castelo dos Templários (památka UNESCO) a přilehlý klášter z 12. století Convento do Cristo, který chrání střílnami vybavené zdi - je jednou z nejvýznamnějších památek středního Portugalska. V samém srdci klášterního komplexu stojí původní templářský chrám z 12. století Charola, fascinující šestnáctistranná stavba, jejíž půdorys kopíruje jeruzalémský Chrám svatého hrobu, stojící na Kristovým hrobem...

Poslední víkend v Portugalsku a v lihu (10.7.)

Není to jen tím, že jsem musel začít likvidovat zásoby v ledničce, ale i souhrou náhod, že několik lidí se rozhodlo tento víkend uspořádat poslední rozlučkovou akci. A tak jsem se přidal, ale akorát mi není jasné, jestli jako host nebo i jako předmět akce. Každopádně v sobotu jsem zašel s několika lahvemi k Eleně, kde již pilo několik opálených lidí. Z toho jsem usoudil, že se jedná o cizince a pravděpodobně z jižní Evropy. A měl jsem pravdu. Do útulného sklepního bytu se natlačilo asi osm slavících a z toho několik sympatických Španělek. Nedlouho po mém příchodu ovšem většina odešla. Akce začínala po deváté a já přišel kolem půlnoci a tak mě to ani nepřekvapilo. Znal jsem tam pouze Ricarda a Marcela, který mě překvapil několika českými slovíčky, jak mi řekl, chystá se do Česka. On používal alespoň slovíčka, která se dají zařadit do konverzace na slušné úrovni. Ale pak mě konsternovaly znalosti dalšího Itala a jedné Španělky, kteří dali dohromady solidní řadu slovíček, které se naučili na Erasmu v Česku. Dobrá píčka, píča, kurva, jdi do prdele. Takže jsem měl další hodinu co vysvětlovat. Další zásadní problém byl v tom, že všichni se naučili ovládat po půl roce portugalštinu. Takže jsem se automaticky zařadil mezi loosery. z tohoto klubu exotů jsem tam byl sám, takže mi unikala výrazná část jejich konverzace. V jednu hodinu jsme vypadli do Bairra, dělat tam to, co obvykle. Nadále se mi věnovala pouze Natalia, ze španělského města, které jsem slyšel poprvé v životě. Umí pouze španělsky a portugalsky, já jen česky a anglicky. Portugalsky jsem si schopnej maximálně nakoupit a tak jsme si pokecali :o) Naštěstí dojížděčka v Harry´s baru nevyžadovala nikterak rozsáhlou debatu. Příchod po sedmé ranní automaticky odsunul nedělní návštěvu pláže na čtvrtou hodinu odpolední. Ale i přes to jsem zas o něco snědší...

Pár slov před koncem (10.7.)

Portugalsko je báječná země již doslova representují barvy jejich národní vlajky. Červená patří na rozpálený jih a na písečné pláže v Algarve a zelené jsou hory a vinice na severu, kde je o něco chladněji a kde je i tak trochu jiná příroda a možná i lidé. Tak jako má portugalská vlajka dvě barevné části, tak i Portugalsko můžeme rozdělit na dvě poloviny. Tentokrát ne na jižní a severní, ale na pobřeží a vnitrozemí. Často se nabízí to globální klišé, bohatý sever a chudý jih. Tady je to, bohaté pobřeží a chudé vnitrozemí. Zároveň slovo "báječná" představuje pouze přírodu, Slunce, čisté moře a památky, které zatím nespadly. Portugalcům chybí všechno to, co je potřeba k zavedení prosperující společnosti. Portugalci mají dovolenou 365 dní v roce a ještě jsou za to placeni. Portugalcům stačí ke spokojenosti málo, česká holka a fotbal. Portugalským holkám stačí k životu málo, jejich žárlivý Portugalec a koupit si ty správné sluneční brýle a krém na opalování. Když přijedete do Portugalska jako cizinec, nejspíš na vás budou místní dívky pohlížet, jako kdybyste nepřiletěli letadlem, ale minimálně kosmickou lodí z planety X. Bylo mi potvrzeno z několika nezávislých zdrojů, že to tak opravdu je. Stydí se a mají strach, že jim něco uděláte. Ale myslím si, že většina cizinců by jim udělala maximálně to, co dělají portugalští chlapci českým dívkám :o) Portugalsko ztratilo pojem o čase, zapomeňte hodinky doma, tady je nebudete potřebovat. V Portugalsku se zbavíte stresu, ovšem pokud budete v této zemi něco potřebovat, v okamžiku se vám vrátí zpět. Pomaleji snad už fungují jen apoštolové na pražském Orloji. Pokud někoho ohromuje portugalská historie a jejich slavné objevy nových krajů mám pocit, že jsem přišel na to, jak se k tomu dostali. Jejich lodě ztroskotaly vždy ve správný čas na správném místě. Jejich koráby patrně narazily na útesy Angoly, Mozambiku, Macaa, Brazílie, Azorských ostrovů a Madeiry. Dokážu si představit, že se Brazilci a Portugalci umí množit, ale už si nedokážu představit, že by uměli množit i peníze. K tomu jim musíme pomoct mi ostatní. A tak se nedivte, když na některé z roky probíhajících staveb nebo záhadných organizací uvidíte ty známé modré hvězdičky z loga Evropské Unie. Portugalsko mám rád, je jiné než ostatní země Unie. Ale mám i strach, že jiné je Rumunsko, Ukrajina a Bulharsko. Tento jeden z posledních příspěvků proběhl za významné pomoci piva Sagres Chopp na něhož jsou reklamy úplně všude. Většinou na nich uvidíte krásnou ženu Ivete Sangalo, známou zpěvačku. Téměř 6 měsíců jsem si říkal "taková pěkná Portugalka". Nedávno jsem nabyl zjištění, že se ve skutečnosti jedná o Brazilku. V budoucnosti hodlám navštívit tuto zemi, na americkém kontinentě, protože vím, jaká panuje mezi Portugalskem a Brazílií rivalita a tak chci zjistit, kde je pravda.

Copyright © 2004-2006 all rights reserved by Josef Sojka